Politický vývoj na území někdejší Jugoslávie zaznamenal v roce 2020 značnou dynamiku, která v posledních měsících nabrala na intenzitě – v regionálním, balkánském i celoevropském kontextu.
Černá Hora je po srpnových parlamentních volbách v procesu formování nové proevropské vlády. Vytvoří ji zástupci původně opozičních stran, které přerušily 30-leté vládnutí strany úřadujícího prezidenta Mila Djukanoviče.
Po tom, co se v roce 2019 konečně podařilo vyřešit dlouhotrvající problém s názvem země, se v březnu 2020 stala 30. členem NATO Severní Makedonie. Ve stejnou dobu EU schválila zahájení přístupových jednání o oprávněném členství této země, což jí umožní nastartovat přípravu na postupné otevření jednotlivých kapitol.
K výraznému posunu došlo v situaci kolem Kosova. Kosovská otázka je již více než 20 let neuralgickým bodem pro vnitřní vývoj Srbska, pro vztahy mezi srbským státem a někdejším autonomním krajem Jugoslávie, který není stále plně uznaným státem, jakož i pro vztahy Srbska s mnoha zeměmi světa.
Začátkem září 2020 prezident Srbska Aleksandar Vučič a předseda vlády Kosova Avdullah Hoti podepsali ve Washingtonu v Bílém domě za přítomnosti amerického prezidenta Donalda Trumpa (a s jeho vlastnoručním podpisem) dohody o normalizaci ekonomických vztahů a o přístupu k některým dalším otázkám (například o vytvoření jakéhosi západo-balkánského mini-Schengenu).
Trump pro něj typickým bombastickým stylem prezentoval podepsání zmiňované dohody jako událost historického významu („Smířil jsem ty, co dříve bojovali proti sobě 400 let“). I kdyby to Trump přehnal (což je z věcného hlediska zjevné), nelze nevidět, že jde o pozoruhodný posun, který v sobě má potenciál pro další pokrok, i když podmíněný mnoha dalšími okolnostmi.
Srbsko-kosovský „deal“ z Bílého domu má pro Srbsko silný vnitropolitický rozměr. Podepsání dohody totiž předcházelo vítězství strany Aleksandra Vučiče v parlamentních volbách v červnu 2020, po kterém začátkem července následovaly masové protivládní manifestace v Bělehradě. Ty sice byly formálně inspirovány „anti-COVID“ aktivisty v reakci na omezující protiinfekční opatření vlády, ale v jejich pozadí se objevily zřetelné radikálně-nacionalistické, protizápadní a proruské tóny. Prominentní analytička a šéfka bělehradského think-tanku Centrum pro euroatlantické studie (CEAS) Jelena Milíčova dokonce tvrdila, že protivládní manifestace měli „ruskou stopu“.
Ať už to bylo s údajným zahraničním vměšováním v souvislosti s těmito akciemi jakkoli, rázně odmítnutí ústupků v otázce Kosova (znamenající podle radikálů zradu), se během nich projevilo jako silný motivující a spojující faktor. Z dikce hesel, které tam zaznívaly, vyplývalo, že vláda a Vučič nejsou vnímáni demonstrujícími jako spolehlivá záruka tvrdého, neústupného postoje.
Vedle dominantního vnitrosrbského rozměru má případ Kosova i silný vnější rozměr, který daleko překračuje rámec srbsko-kosovských vztahů. Ten je propletením více linií – eurointegračných ambicí Srbska, jeho vztahů s jinými zeměmi a postojů různých států. V tomto klubíčku se ukazuje jako důležitý postoj Ruska, který však vzhledem k okolnostem a dosavadní zkušenosti celkovou situaci komplikuje.
Kreml považuje Srbsko za svého oddaného spojence nejen na Balkáně, ale v celé Evropě. Samotné Srbsko deklaruje vojensko-politickou neutralitu a označuje se za „skutečného korektního partnera Ruské federace“. Ruská přítomnost na Balkáně v její dnešní podobě by bez Srbska jako spojence přitom nebyla možná. Srbsko zároveň opakovaně zdůrazňuje, že jde jasnou evropskou cestou, čili se uchází o plnoprávné členství v EU. Bez vyřešení problému Kosova je však plná integrace Srbska do Unie sotva možná.
Rusko fakticky podněcuje Srbsko k co nejtvrdšímu postoji vůči Kosovu a „jistí“ situaci svým vetem v Radě bezpečnosti proti žádosti Kosova o přijetí do OSN. Chování Ruska, jeho celková mezinárodní pozice a vazby na Balkáně opravňují vyslovit názor, že pokud existuje několik klíčů od dveří, vedoucích k evropské integraci Srbska, jeden z nich se momentálně nachází v Kremlu.
Moskva o rusko-srbské solidaritě
Názorně se to projevuje na způsobu, jakým o vývoji v Srbsku, včetně posledních událostí, informují ruské provládní média. Najdeme zde mnohé z toho, co vidíme při informování o vývoji v jiných postkomunistických zemích střední a středo-jiho-východní Evropy – zejména obsedantní vyhledávání špatných záměrů Západu, USA nebo EU v pozadí jakýchkoliv kroků místních politických aktérů, které se Moskvě z nějakých důvodů nezamlouvají, používání optiky jakési automatické konkurence mezi Ruskem a Západem o vliv v těchto zemích a příklonu těch „správných“ politiků na stranu Ruska nebo naratívy o vděčnosti, respektive nevděčnosti ze strany dotčených států vůči Rusku pokud politika jejich představitelů nenaplňuje očekávání Kremlu.
Jsou však i jisté specifika spočívající v zdůraznění konfesní blízkosti Rusů a Srbů, jejich společné příslušnosti k pravoslaví, které je třeba společně obhajovat před nepřáteli, jakož i principů slovanské solidarity – tehdy když jde o vymezení se vůči jiným, neslovanským etnikům. V posledních letech se nezapomíná ani na „společné dějiny“. Rossijskaja gazeta například cituje stanovisko ruského ministerstva zahraničí, že „rusko-srbské vazby jsou postaveny na kulturně-historické blízkosti, jednotě přístupů a hodnocení minulosti a současnosti. Má to zvláštní význam vzhledem k 75. výročí vítězství nad fašismem“.
Aktivity nynějšího srbského prezidenta Aleksandra Vučiče vyvolávají v ruských médiích spíše kladnou odezvu. Například agentura RIA Novosti ho charakterizuje takto: „Vučič je svědomitý a čestný politik, není z těch, kteří rozdávají sliby. Srbsko je v dost složité situaci, je vystaveno velmi silnému tlaku zvenčí, od Evropské unie, Spojených států a sousedních zemí. Vučičovi záleží na národních zájmech, zatímco v mnoha sousedních zemích se jich lídři více starají o vlastní autoritu a takzvané euroatlantické zájmy. Pevně a jasně obhajuje srbské národní zájmy, dělá to upřímně a zároveň odvážné“.
Mnohá ruská média s pochvalou citují výroky Vučiče o vojenské neutralitě Srbska, o tom, že země nevstoupí do NATO, nepřidá se k sankcím uvaleným na Rusko Evropskou unií, že otázku Kosova lze vyřešit pouze se souhlasem Ruska a že Srbsko očekává od Ruska pomoc v obhajobě srbské církve.
„Pro Srbsko je dobré to, co je dobré pro Rusko“
Po pozitivní odpovědi Vučiče na nabídku Donalda Trumpa účastnit se srbsko-kosovském „narovnání“ pod americkým patronátem ho však část ruského tisku označila za osobu, která má „talent sedět na dvou židlích najednou“. Podle komentátora deníku Vzgljad, který v roce 2020 přímo chrlil články o Srbsku, vlastenecký tandem Aleksandar Vučič – Ivica Dačič (bývalý ministr zahraničních věcí, nynější předseda parlamentu) „vede Srbsko do levicově-liberální Evropské unie, přičemž takový vysoký volební výsledek podle Vučiče ho zavazuje tento proces urychlit. “
Noviny ironicky poznamenávají, že tento tandem jednak pěstuje obraz Srbska jako konzervativní pravoslavné země a vystupuje jménem nacionalistů, na druhé straně nabízí funkci premiérky Anne Brnabičovej, „absolventce několika anglosaských „inkubátorů“ pro loajální elitu a otevřené lesbičce“.
Na margo připravované dohody s Kosovem deník předpověděl, že USA zatlačí na Srbsko a přinutí ho uznat nezávislost Kosova, což prý bude znamenat, že „se tento případ definitivně uzavře, důsledky válečného zločinu budou legalizovány a Evropská unie a Severoatlantická aliance budou moci pohltit tu část Balkánu, kterou ještě neskonzumovali (pokud to samozřejmě budou chtít, NATO tím určitě nepohrdne)“.
Jaké východisko z této situace vidí ruský komentátor? Navrhuje územní rozdělení Kosova a připojení jeho severní části k Srbsku. Žádá, aby Rusko připomnělo Vučiči jeho vlastní návrh, aby se kosovská otázka neřešila bez Ruska. Už název komentáře svědčí o tom, jak Rusko vnímá celý problém – „Rusko pojistí Srbsko před zradou“, že tedy nedovolí vnitřním zrádcům, ať to bude kdokoli, například i samotný srbský prezident, prosadit řešení, které Rusko nepovažuje za nejlepší pro Srbsko. „Rusko musí odsouhlasit pouze takovou dohodu, která je pro něj přijatelná, bez ohledu na to, jak moc si někdo něco přeje, aby se tato noční můra konečně skončila“.
Kritika za „sezení na dvou židlích“ není tím nejhorším co si občas vyslechnou na svou adresu „spřátelení“ srbští lídři od provládních ruských médií. Když v září srbský ministr obrany Aleksandar Vulin oznámil, že na „silný nátlak EU“ se srbské armádní jednotky nezúčastní vojenských cvičeních v Bělorusku spolu s ruskými a běloruskými vojsky (tehdy na ulicích běloruských měst řádil Lukašenskův OMON) a Srbsko podpořilo sankce Unie proti minskému režimu, vojenský časopis Vojennoje obozrenije napsal: „Bohužel, srbská strana opět (v období největšího napětí ve vztazích mezi Ruskem a Západem) demonstruje svoji orientaci v přímém rozporu s pověstným „historickým příbuzenstvem“. Co je to, pokud ne bodnutí do zad Ruska a zároveň s ním – i Běloruska? A to se všemi odkazy na tradice přátelství, zdaleka není první bodnutí.“
Podle ruských vojáků se zřejmě deklarovaná neutralita Srbska má projevovat jako distancování se od Západu, ale zároveň i jako otevřené spojenectví s Ruskem.
Důsledky srbsko-kosovské dohody podle Moskvy
Přestože tradiční protiamerická optika založená na představě, že Spojené státy usilují obsadit Balkán a vytisknout odtud Rusko, spojuje prakticky všechny ruské provládní média, v názorech na možné následky srbsko-kosovské dohody z Washingtonu se ruští komentátoři rozcházejí.
Jedni nacházejí v rozhodnutí Vučiče pozitivní prvky. Portál Eurasia Daily v nich například vidí jisté bonusy pro Rusko, které se na celý rok zbaví povinnosti blokovat Kosovo při jeho pokusech vstoupit do mezinárodních organizací, protože se Priština zavázala tyto úsilí zmrazit. Kromě toho, „deal“ z Bílého domu se prý může ukázat jako užitečný při „přenosu kosovských mechanismů do vztahů Ruska s neuznanými republikami na území bývalého SSSR (Doněcká a Luhanská lidová republika, Podněstří)“.
Jiní autoři poukazují na nepříznivé následky washingtonské dohody pro Kreml. Obávají se toho, že Srbsko se Rusku odcizí a tím pozice Moskvy na Balkáně zeslábnou. Podle listu Izvestija srbsko-kosovské dohody „posilují předpoklady pro euroatlantickou integraci Srbska“. Deník píše: „Nevyřešený konflikt v Kosovu byl jedním z důvodů zpoždění pohybu Srbska směrem k EU a NATO. Postupné urovnávání tohoto konfliktu tento proces urychlí. A právě toto oslabí vliv Ruska v regionu“. Je to otevřené přiznání, že Kreml ve skutečnosti zájem o definitivní urovnání srbsko-kosovského problému nemá.
Kremelská hra „Ani krok na Západ“
Současná ruská politika na území bývalé Jugoslávie dosud spočívala ve snaze „ukotvit“ se v co největším počtu jejích bývalých republik prostřednictvím spřátelených politických elit (de facto místních agentů) s cílem zabránit pohybu těchto zemí směrem na Západ (především do NATO a EU).
Jelikož v případě Slovinska a Chorvatska, které poměrně rychle nastartovaly integraci do západních struktur (zejména Slovinsko), tento proces zašel příliš daleko, Rusko pod vedením Vladimíra Putina prakticky nemělo možnost proti tomu něco účinné podniknout.
V neprospěch Moskvy působily i socio-kulturní a konfesionální charakteristiky (především dominantní katolicismus a prozápadní nálady) obyvatelstva těchto dvou post-juhoslovanských republik. V takovém prostředí ruské etnicko-religiózní naratívy velkou šanci na úspěch neměli.
Jiným způsobem se chovalo Rusko v pravoslavné Černé Hoře a v pravoslavném Severní Makedonii. Zde se Rusko snažilo razantně zatáhnout brzdu – v Černé Hoře prostřednictvím pokusu o státní převrat, v Severní Makedonii přes vnitropolitickou destabilizaci – jenže v obou případech neúspěšně. Zmíněné země vstoupily do NATO a začali proces přístupových jednání s EU.
Zůstali tedy tři země – Srbsko, částečně přiznané Kosovo a Bosna a Hercegovina.
Bosna a Hercegovina je zvláštní případ, její evropská cesta bude určitě velmi trnitá, především z vnitřních důvodů. Kosovo se ve svém směřování do sjednocené Evropy, případně do transatlantického partnerství, neobejde bez dohody se Srbskem. Samotné Srbsko však může za jistých okolností na delší čas uvíznout v ruské síti. Do NATO vstoupit nechce, co otevřeně a opakovaně prohlašuje. Jeho členství v EU je podmíněno dohodou s Kosovem.
Jenže Srbsko chce, aby tuto dohodu schválilo Rusko. Je přitom jasné, že Rusko schválí pouze takovou dohodu, která ho ponechá na balkánské scéně jako důležitého hráče (tj. jako hráče konfliktních situací). A tak se zdá, že pomyslný klíč od brány do sjednocené Evropy může zůstat ještě dost dlouho uvíznutý za tlustými kremelskými zdmi.
Autor je prezident IVO (Institut pro věřejné otázky, Bratislava).
Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace.