Po České republice a Bulharsku i Slovensko se konečně může pochlubit zvýšenou pozorností ze strany ruských zpravodajských služeb, přičemž tuto pozornost jim musí oplácet vyhošťováním jejich příslušníků nebo spolupracovníků.
Koncem září 2020 zveřejnila Slovenská informační služba (SIS) zprávu o své činnosti v roce 2019. V kapitole o kontrašpionáži popsala „aktivity zahraničních zpravodajských služeb namířené proti zájmům SR a jejím spojencům“. Věnovala se zejména dvěma státům – Rusku a Číně.
Podle SIS „činnost ruských zpravodajských služeb byla namířena proti chráněným zájmům SR jako člena EU a NATO. Příslušníci ruských zpravodajských služeb, působící na území ČR převážně pod diplomatickým krytím, se snažili o infiltraci do ústředních orgánů státní správy a bezpečnostních složek a o získávání spolupracovníků v energetické a vojenské oblasti. Pravidelně se účastnili odborných akcích zaměřených na energetickou a vojenskou problematiku, kde se snažili kontaktovat zájmové osoby s přístupem k citlivým utajovaným informacím z prostředí EU a NATO a také osoby blízké ústavním činitelům“.
Dokument pokračoval kapitolou o hybridních hrozbách, v níž SIS upozornila, že „SR jako členský stát EU a NATO čelila zejména vlivovým kampaním cizích mocností zaměřeným na oslabení politické koheze obou integračních uskupení s cílem rozvracet jejich jednotu, akceschopnost a obranyschopnost. Zahraniční aktéři se zaměřovaly na ovlivnění elit, odborné veřejnosti a obyvatelstva se záměrem vyvolávat nedůvěru v uvedené mezinárodní organizace a zpochybňovat ochotu spojenců naplňovat závazek solidarity vyplývající z členství v těchto organizacích“.
I v této části zprávy se slovenská zpravodajská služba věnovala zejména dvěma státům – Rusku a Číně. Uvedla, že „primárním zdrojem kampaní zaměřených na diskreditaci EU a NATO byly ruské zdroje (oficiálně média, státní instituce, think-tanky, experti), které vytvářely strategické směřování této komunikace. Jejich poselství následně probírali podobně orientované média a organizace v evropských státech.
Hlavními šiřiteli proruských narativů v ČR byly proruské občanské organizace a skupiny na sociálních sítích, ruské zpravodajské média, včetně jejich zahraničních poboček, a tzv. alternativní média. Obdobně jako v předešlém období, ruská propaganda do velké míry zneužívala proruské sympatizanty, kteří z vlastního přesvědčení nekriticky probírali a dále šířily tato poselství“.
V roce 2019 SIS také vydala zprávu o své činnosti za předchozí rok, v níž poukázala na nepřátelské aktivity Ruska a Číny, v letošní zprávě však informace o ovlivňujících operacích byly podrobněji a konkrétněji, zejména pokud jde o domácích, slovenských šiřitelů ruského vlivu. Jednoznačné formulace slovenských zpravodajských analytiků vykreslili obraz rozvětveného ekosystému aktivit, zaměřených na poškozování vnitřního demokratického uspořádání země a její zahraničněpolitických vazeb.
Kauza vyhoštěných diplomatů
V ruských provládních médiích monitorujících vývoj v zemích střední Evropy aktuální zprávu SIS zaregistrovali. Poukázali na to, že nejde o první zprávu, v níž Slovensko obviňuje Rusko ze snahy proniknout do jeho systému řízení státu. Konečně, samotné ruská média v srpnu 2020 věnovali značnou pozornost kauze vyhoštění třech ruských diplomatů, která výjimečným způsobem zarezonovala v slovensko-ruských mezistátních vztazích.
Slovenské ministerstvo zahraničí v srpnu 2020 oznámilo, že požádalo tři diplomatické pracovníky velvyslanectví Ruské federace v Bratislavě, aby opustili území Slovenska pro aktivity neslučitelné s diplomatickým statusem. Rozhodnutí přišlo po vnitřním vyšetřování, které slovenská zahraniční služba provedla v souvislosti se zjištěním, že generální konzulát Slovenska v Petrohradě vydal schengenské vstupní vízum ruskému občanovi, který ho použil na návštěvu Německa, kde – jak zjistili německé policejní orgány – v srpnu 2019 v Berlíně asistoval při vraždě gruzínského občana čečenského původu Zelimchana Changošviliho. Tato vražda byla podle všeho operací jedné z ruských tajných služeb – buď FSB nebo GRU.
Vízum bylo vydáno jistému Romanovi Davydovovi, jak se později ukázalo, osobě s falešnou identitou, zřejmě důstojníkovi GRU. Slovenské ministerstvo zahraničí ve svém prohlášení poukázalo na přímou souvislost rozhodnutí o vyhoštění ruských diplomatů s vraždou v Berlíně: „Navíc došlo ke zneužití vydaných víz na slovenském generálním konzulátu v Petrohradu a v této souvislosti byl spáchán závažný trestný čin na území jiného členského státu NATO a EU.“
Vyhoštění ruských diplomatů vyvolalo poměrně velký ohlas na Slovensku (v médiích, v zahraničněpolitické a bezpečnostní komunitě, ale i na politické scéně) především proto, že se stalo určitým indikátorem změny, ke které došlo v nastavení vládních sil v oblasti vzájemných vztahů s Ruskem. Po parlamentních volbách v únoru 2020, které přinesly vítězství středopravicovým stranám a porážku Směru-SD a SNS, ruské provládní média tvrdili, že Rusko přišlo o přátelskou krajinu ve střední Evropě.
Takové tvrzení sice více než o realitě svědčilo o tom, jaká kritéria nastavili hodnotitelé, faktem však je, že slovenská zahraniční politika se po volbách 2020 stala mnohem jednoznačnější a čitelná – kromě ostře kritické reakce na neakceptovatelné chování Ruska v kauze víza pro spolupachatele vraždy Changošviliho to bylo uznání Juana Guaidóa za legitimního prezidenta Venezuely a jednoznačný postup vůči zfalšování voleb a následným masakrům protestujících v Bělorusku. Díky pohotové reakci ministra zahraničí Ivana Korčoka bylo Slovensko první zemí, která odmítla uznat legitimitu uzurpátora Alexandra Lukašenka po jeho utajené inauguraci.
Ruská reakce: „Za vším jsou USA“
Na rozdíl od dvou svých sousedů – Polska a České republiky – Slovensko se v posledním období nepříliš často objevovalo v ruských médiích (výjimkou byly zprávy o únorových parlamentních volbách, jejichž výsledky se tak nelíbily mnohým ruským komentátorům). Vyhoštění ruských diplomatů však ruská média nemohli nezaznamenat. Byla to jedna z nejfrekventovanějších zpráv ze zahraničí v den, kdy k němu došlo.
Velmi frekventovaným se stal i první medializovaný komentář této události, protože jeho autorem nebyl nikdo jiný než ministr zahraničí Sergej Lavrov. Ten sice zopakoval, že považuje Slovensko za vůči Rusku „spřátelenou zemi“, se kterou dosud nevznikaly politické problémy, ale zároveň nenechal na pochybách, odkud fouká vítr. Neztratil ani slovo o okolnostech a příčinách vyhoštění, zato však udělal ze Slovenska nesvéprávný stát.
Šéf ruské diplomacie uvedl, že prohlášení oficiálních představitelů USA v souvislosti s vyhoštěním ruských diplomatů ze Slovenska mohou naznačovat, že na vzniklé situaci se podílel Washington. „Myslím, že nejde o Slovensko,“ svěřil se Lavrov a upozornil, že vedoucí tiskové služby amerického ministerstva zahraničí Morgan Ortagusová pozitivně hodnotila rozhodnutí slovenských orgánů. „Podle mého názoru žádný další zahraniční představitel takto tuto situaci nekomentoval. Proto si udělejte závěry o tom, kdo se mohl podílet a být zainteresován na rozhodnutí, které svrchované Slovensko přijalo ve vztahu ke třem ruským diplomatům,“ vzkázal Lavrov novinářům.
Vzniká otázka: „Jak by komentoval zmíněnou událost ruský ministr, kdyby se Ortagusová v ten den zdržela vyjádření?“ Rusko v rámci okamžitě avizované „symetrické odpovědi“ vyhostilo tři slovenské diplomaty.
K šíření Lavrovovho narychlo koncipovaného narativu o vnějším nátlaku, kterému prý podlehlo Slovensko, když rozhodovalo v kauze tří ruských diplomatů, se ihned přidala některá provládní ruská média a další oficiální představitelé.
Místopředseda výboru Rady federace ruského parlamentu Vladimir Džabarov prohlásil pro deník Izvestija: „Takové situace zanechávají velmi nepříjemnou pachuť. Chápeme, že slovenské speciální služby nemohou zcela svobodně dělat, co chtějí. Pravděpodobně to bylo na pokyn Američanů, kteří se cítí absolutně volně ve všech zemích NATO.“ Pro agenturu FAN Džabarov uvedl, že „z nějakého důvodu se Česko a Slovensko staly velmi aktivními ve směru boje proti Rusku. Nevím, s čím to souvisí. Možná, že celkové nastavení vedoucích představitelů těchto zemí se stalo podezřele protiruské a Američané to aktivně využívají“.
Arťom Kurejev, expert klubu „Valdaj“, který sdružuje sympatizanty ruského prezidenta Vladimira Putina z celého světa, uvedl pro agenturu RIA Novosti: „Slovensko tím, že vyhostilo ruské diplomaty ze země, podtrhlo své proamerické směrování. Vyhoštění pracovníků ruské diplomatické mise mohlo být požadavkem Washingtonu a přáním Bratislavy po České republice demonstrovat loajalitu k USA.“
Expert se pokusil chronologicky zarámcovat politiku Slovenska vůči Rusku. Vyšlo mu toto: „V prvním desetiletí 21. století Slovensko pokračovalo v jednom z nejvíce proruských politických směřování v Evropě. Slováci, například, hlasovali proti evropským rezolucím o Rusku během operace „Přinucení k míru“ v Jižní Osetii, aktivně rozvíjeli spolupráci s Moskvou. Slovenský lídři se tradičně účastnili takových vzpomínkových akcích, jak byly 60. a 65. výročí vítězství.“
Podle Kurejeva se však situace rázně změnila v roce 2014. Bratislava podpořila „protiruské sankce v souvislosti se sjednocením Ruska s Krymem, začala odmítat spolupráci s Moskvou. Současná hlava státu Zuzana Čaputová otevřeně prohlašuje, že plně podporuje sankce. Slovenská elita odignorovala oslavy Dne vítězství 2020 (zjevná nepravda – G. M.). Čaputová a její okolí vynakládají maximální úsilí na zdůraznění svého prozápadního a proamerického kurzu“.
Podobně jako oficiální ruští představitelé (ministr Lavrov, senátor Džabarov), i expert Valdajského klubu se ani slovem nezmínil o tom, co bezprostředně podnítilo Slovensko k vyhoštění ruských diplomatů. Vůbec si nevšiml, že ruská vojenská rozvědka surově oklamala své zastoupení „spřáteleného státu“ a poslala do Evropy se slovenským vízem spolupachatele vraždy s falešnou identitou. Zdá se, že Moskva a její mediální obsluha měla zájem utajit před ruským publikem tuto souvislost a zakamuflovat ji tvrzeními o údajném americkém nátlaku.
Valdajský expert zpochybnil důvody slovenské strany k vyhoštění třech diplomatů, zauvažoval, že „důvod mohl být vymyšlený a zreprodukován v médiích“. Tvrdil, že „kdyby diplomaté byly bývaly přistižení při tom, že dělají opravdu něco odsouzeníhodné, tak by nebyly jen vyhoštění, ale v protiruských médiích by propukl obrovský skandál“. Podle této zvláštní logiky, to, že „obrovský skandál“ nepropukne, přičemž nepropukne zrovna „v protiruských médiích“, svědčí o nespravedlnosti vyhoštění.
Komentátor Rádia Sputnik ve vysílání tvrdil, že svým rozhodnutím o vyhoštění ruských diplomatů Slovensko splnilo „normu rusofobie“, kterou od něj požadovali Spojené státy. Na margo pozitivní reakce amerického ministerstva zahraničí na vyhoštění ruských diplomatů uvedl, že „podle všeho se od Slovenska, podobně jako od dalších zemí, které dříve vyhošťovali ruské diplomaty, požadoval nějaký krok, ministerstvo zahraničí USA vysílalo Slovensku signály. Toto hodnocení naznačuje, že akce byla do jisté míry naplánovaná. Všichni se podepsali pod jakýsi krok – tlak na ruskou stranu“.
Takže, podle komentátora Rádia Sputnik se Slovensko zúčastnilo na tomto společném procesu a americké ministerstvo zahraničí mu dalo za to známku.
Ruský komentátor je přesvědčen, že „je tu všeobecný tlak ze strany USA, které nutí malé země toto dělat. Totiž pokud to neuděláte, dostanete špatnou známku, budete v podezření, že jste proruské. Ministerstvo zahraničních věcí Slovenska zřejmě čekalo na známku od amerického ministerstva zahraničí, proto splnilo svou normu rusofobie, kterou od něj USA požadovali“.
Podle sebe soudím tebe?
Ruští oficiální představitelé (nemluvě o provládních médiích) si zřejmě neuvědomují, že svými otřepanými urážlivými úvahami, že rozhodnutí suverénní země o tom, že zamezí ilegálním aktivitám cizích diplomatů nebo kriticky zareaguje na podvodné chování cizích rozvědek, se dělají na nátlak spojenců, a priori znevažují všechny doprovodné deklarace o přátelství.
Je možné, že v tomto případě jde o přístup „podle sebe soudím tebe“. To by dávalo smysl. Slovensko je však členem takových spojeneckých uskupení, v nichž se uplatňují ne nátlak a příkazy, ale rovnoprávnost a solidarita.
Autor je prezident IVO (Institut pro věřejné otázky, Bratislava).
Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace.