Reklama
 
Blog | Grigorij Mesežnikov

Politicky barvoslepá Moskva vidí běloruskou revoluci v polských, litevských a ukrajinských barvách

Revoluce svobody v Bělorusku, která již třetí týden poutá pozornost celého světa, je momentálně jedním z hlavních témat i v ruských médiích. Nezávislé a pro-demokratické mediální platformy, které působí pod silným administrativním tlakem státu, zprostředkovávají svému nepříliš početnému publiku pravdivé a nezkreslené informace. Autoři těchto médií projevují sympatie s bojem Bělorusů proti krvavému tyranovi, který po masivním padělání prezidentských voleb a vyhnání jejich skutečného vítěze do zahraničí vyslal do ulic jednotky OMON proti protestujícím voličům.

Zatímco nezávislé prodemokratické ruské mediální platformy podávají vcelku adekvátní obraz toho, co se odehrává v sousedním státě a přibližují ruskému publiku nepředstavitelnou lidskou tragédii a neuvěřitelnou občanskou odvahu Bělorusů, pro-vládní média, které mají jednoznačnou převahu v ruském mediálním prostoru co do technických možností i četnosti auditoria, se de facto postavily na stranu diktátora, sice politicky na hlavu poraženého, ​​ale stále disponujícího funkčním represivním aparátem.

„Rusko ztrácí Bělorusko“

Hlavním motivem mnohých ruských pro-vládních médií, informujících o událostech v Minsku a v jiných běloruských městech, je motiv možné „ztráty bratrské slovanské“ země. Vše ostatní – desetiletí tvrdé diktatury a represí, zfalšované volby, lidská práva Bělorusů, hromadné bití, mrzačení a věznění protestujících – nemá takový ohlas jako úvahy o tom, zda v důsledku nynějších událostí Rusko „ztratí“ Bělorusko nebo se mu ho podaří udržet na své mocenské a geopolitické orbitě, nejlépe i pod vojenskou kontrolou. V takové optice hrůzy povolebních krutostí Lukašenkova režimu odcházejí do pozadí. Co je to utrpení (jakékoliv silné) řadových občanů, jednotlivců, před majestátem zájmů státu, zda jde o současnou Ruskou federaci na čele s Putinem, nebo „svazový stát“, existence kterého má být alespoň jakou-takou náplastí na „největší geopolitickou katastrofu 20. století – rozpad SSSR“ (copyright Putin) a v budoucnu možná i obnovenou „tisíciletou“ ruskou státnost, složenou z Velké, Malé a Bílé Rusi.

Při informačním pokrytí ruskými pro-vládními médii běloruské revoluce svobody však od samého počátku existoval jeden problém. O krvavých bitvách v podání gestapáků z místního OMONu se dalo v televizním vysílání informovat jaksi „úsporně“, neukazovat nejbrutálnější záběry, nebo psát v novinách o trestných výpravách OMONu méně dramaticky, tak říkajíc „vyváženě“, s poukazem na údajnou agresivitu na opačné straně, u protestujících odpůrců Lukašenka. Co se však i při takovém „vyváženém“ přístupu zcela nedalo udělat – tak to zatajit obrovský, celonárodní a celostátní rozsah manifestací, mítinků, stávek, pochodů a jiných akcí odporu vůči Lukašenkovi, projevů vzájemné solidarity, které navzdory brutalitě režimu zaplavily cele Bělorusko. Toto se nedalo zcela zamlčet, neukázat, skrýt nebo něčím nahradit. Plné náměstí, nekonečné lidské řetězy podél silnic, shromáždění stávkujících dělníků – to se nedalo neukázat, ale bylo třeba nějak vysvětlit, uvést nějakou interpretaci, vymyslet legendu.

Propagandistická shoda Lukašenka a Moskvy

Taková legenda se zrodila v rámci „tvůrčí spolupráci“ moskevské propagandy s běloruským diktátorem. Její hlavní obrysy nebyly až tak velmi originální – prý vše má na svědomí Západ, ten se do běloruských záležitostí zamíchal a zpoza hranic přes své satelity řídí opozici, které se podařilo zmanipulovat občany s cílem odtrhnout Bělorusko od jeho nejpřirozenějšího historického spojence – Ruska. Zpochybňování Lukašenka, ke kterému se občas v minulosti uchýlil ruský propagandistický aparát pro jeho „zahrávání se“ se Západem, je nenávratně pryč. Dnes je Lukašenko znovu „náš“ a je ze Západu (z toho Západu, se kterým ještě nedávno rozehrával své hry) ohrožen.

Je docela možné, že noty pro tuto „symfonii“ byly napsány a zaranžované v Moskvě, později si je nacvičil a ozvučil Lukašenko poté, co se trochu vzpamatoval ze zděšení, které ho ovládlo, když zjistil, že prakticky celá země ho po padělaných volbách odmítla, a vzápětí v „koncertu“ pokračovaly samotní moskevští autoři prostřednictvím ruských informačních vojsk.

Ty byly dopraveny přímo do Minsku v podobě výsadku propagandistů a redaktorů, kteří v běloruských státních médiích nahradili nespolehlivé místní kádry, jejichž část se rozhodla opustit potápějící se loď diktatury. Státní média v Minsku začali zveřejňovat v původním znění materiály převzaté ze servisu ruské propagandistické televize Russia Today, přímo a bez redakční úpravy.

V samotném Rusku v pro-vládních médiích se narativ o západním původu běloruských protestů stal hlavní interpretační linií. Tento tradiční, notoricky známý narativ však tentokrát měl důležitou specifickou součást, která mu měla přidat na věrohodnosti – že tentokrát roli hlavních realizátorů ďábelského plánu Západu na odtržení Běloruska od Ruska hrají bývalé země východního bloku – Polsko, baltské státy (mezi nimi především Litva) a Ukrajina.

Zejména „agrese“ Polska a Litvy proti Bělorusku nabyla v narativech ruské propagandy přímo obludné rozměry. Záměrem obou zemí podle tohoto narativu není podporovat demokracii a bránit lidská práva Bělorusů, ale prosazovat vlastní zištné zájmy – tak dlouhodobé geopolitické, zděděné z minulosti, jakož i současné ekonomické. A ne zcela příčetný Lukašenko, povzbuzen radami dodanými ruskými „spin-doktory“, dokonce opakuje, že jde o přípravu vojenské invaze z území obou sousedních států, s vážnou tváří řeční o řinčení pásů cizích tanků na hranicích s Polskem a Litvou.

„Moc polských šlechticů“

Polsko je trvalým objektem pozornosti ruských médií, především jako země, která údajně chce za každou cenu škodit Rusku, zejména když se naskytne vhodná příležitost. A ta prý právě teď vznikla v Bělorusku. Moskevské provládní média se přímo hemží informacemi o „polské stopě“ v běloruských událostech. Tato linie nakonec odpovídá tomu, jak interpretují vývoj v Bělorusku oficiální ruští představitelé, včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova.

Objevují se přitom i exotické verze polského zasahování. Veterán ruského „specnazu“ Sergej Kozlov v článku v moskevském deníku Vzgljad pod názvem „Za nepokoji v Bělorusku trčí uši polských speciálních služeb“ oznamuje: „Skuteční organizátoři, stejně jako v letech ukrajinského Majdanu, jsou jednoznačně v zahraničí. Existuje důvod se domnívat, že mezi těmito organizátory je polská vojenská struktura, konkrétně Ústřední skupina psychologických akcí umístěna v Bydhošti“. Podle autora „tato struktura samozřejmě nikde oficiálně nefiguruje. Nicméně v současnosti polské internetové zdroje Nexta a Nexta Life aktivně vhazují do oběhu falešné zprávy, aby rozhýbali situaci v Bělorusku“. Kozlov je přesvědčen, že „zadržení zaměstnanců ruské soukromé vojenské společnosti (tzv. „wagnerovce“- G.M.) v Bělorusku zorganizovali polské speciální služby a provedli ho ukrajinské speciální služby (které jsou pod dohledem z Polska)“. Autor vytváří pomyslný oblouk mezi současnými protesty v Bělorusku a ukrajinským Majdanem, tím chce naznačit, co by se mohlo odehrát i v Minsku: „Podle mých informací, získaných od aktivního zaměstnance ruských speciálních služeb, skutečnou práci v Kyjevě na Majdane provedli specialisté z polských speciálních jednotek, kteří se zabývali organizačními otázkami protestů. Mimo jiné to byli oni, kteří zorganizovali provokaci, když odstřelovači začali střílet na strany bojující mezi sebou“.

Na zásadní roli Polska poukazuje v témže deníku Gevorg Mirzajan, docent Finanční univerzity, v článku „Bude Polsko schopné svrhnout běloruského prezidenta? “. Ten vidí v polské politice dlouhodobou strategii: „Varšava se snaží zajistit svou roli v Evropě jako ‚dozorce‘ a dokonce i jako ‚vedoucího‘ v regionu. Poláci se pozicionovali jako hlavní experti na ‚Východní prostor‘ a samotný region definovali jako oblast jejich hospodářského, kulturního a politického vlivu … Nemluvě o tom, že ‚pro-evropské Bělorusko‘ se mělo stát předsunutou základnou Polska proti Rusku“. Autor nemá žádné pochybnosti o tom, že v podvratných aktivitách v Bělorusku Polsku asistuje Ukrajina. V jiném článku dokonce obviňuje ukrajinského prezidenta Vladimira Zelenského, že „zajistil vyslání ukrajinských bojovníků na protesty v Minsku“.

O tom, že záměrem Polska je vytvořit z Běloruska proti-ruskou baštu je přesvědčen i deník Komsomolskaja pravda, který dává svým článkem na téma Běloruska výmluvné názvy –  „Proč Moskva tiše přihlíží, kdy se Polsko zmocňuje Běloruska“, „Běloruskem se zabývá polská ústřední skupina psychologických akcí“ nebo „Polsko bude financovat média v Bělorusku“. V jednom z těchto článků se píše, že Polsko chce vytvořit blok států nepřátelských vůči Rusku (samotné Polsko, baltské státy, Ukrajina, nyní už i Bělorusko), přičemž „takový formát umožní zformulovat v maximálně realizovatelné podobě dlouhodobé záměry polských nacionalistů – ‚Polsko od moře po moře‘ … Varšava bude v tomto mini-bloku hrát dominantní roli a bude určovat prakticky všechno, podobně jako dnes Spojené státy v NATO“.

Deník Sovetskaja Rossija nastiňuje v této souvislosti temnou budoucnost Běloruska: „Běloruští revolucionáři stojí s polskou červeno-bílou vlajkou před ruským velvyslanectvím mezi pohárem vodky a šálkem kávy. Proto tam nemůže dojít k revoluci, ale pouze k nepořádku, který, i když bude Lukašenko smeten, povede k úplnému kolapsu státu a k jeho nové závislosti na polsko-evropských šlechticích“.

Litevské motivy

Baltské státy se rovněž často zmiňují v ruských provládních médiích jako spolu-iniciátoři nepokojů v Bělorusku. Vede tu suverénně Litva. Do Litvy „utekla“ (ve skutečnosti byla fakticky deportována lukašenkovskými agenty) vítězka prezidentských voleb Sviatlana Cichanouskaja. Litva jako první členská země EU zakázala vstup na své území běloruskému diktátorovi, co mluvčí ruského MZV Marija Zacharovová komentovala slovy: „Bravo! Běloruské orgány získaly neprůstřelný argument, potvrzující účast Západu na zasahování do vnitřních záležitostí Běloruska“.

Ruské média však za litevskou podporou běloruské revoluce svobody vidí především záměr využít vhodnou příležitost a zabránit zprovoznění běloruské jaderné elektrárny, iniciovat sankce EU proti Bělorusku kvůli tomuto projektu. Agentura RIAFAN tvrdí, že „pro Litvu je to přímo ideální situace – připojit vlastní boj s běloruskou jadernou elektrárnou k společnému postoji EU ohledně běloruských voleb“. Prominentní politický propagandista Sergej Markov, blízký Putinovi, ironizuje na portálu téže agentury na adresu Litvy: „Litva je hrozně uražená. Litevci nyní vypadají jako úplní idioti! Na žádost Bruselu uzavřeli jadernou elektrárnu při Vilniusu, aby kvůli ní ‚nedošlo ke škodám‘, a nyní si Bělorusové postavili svou vlastní elektrárnu prakticky na stejném místě!“

Moskevský expert Nikolaj Meževič z Ruské akademie věd v rozhovoru pro RIAFAN uvedl, že Litva je tím státem, který se zapojil do pokusu o státní převrat v Bělorusku, protože právě na jeho území prý vznikla „alternativní vláda“. Kromě sabotážních záměrů Litvy spojených s jadernou elektrárnou však vidí i vnitropolitický rozměr: „Postoj Vilniusu k Minsku je všem dlouhodobě známý: je připraven zastavit běloruskou jadernou elektrárnu za každou cenu, a pokud si to vyžaduje svržení vlády, tak vláda bude svržena. A to za každou cenu, protože jde o přežití politické koalice, která nyní působí v Litvě“.

Meževič v dalším rozhovoru, publikovaném v deníku Izvestija poukazuje na historické pozadí současných aktivit litevského vedení. Podle něj „v Litvě sní o přeměně Běloruska na své mandátní území. K tomu používají vlastní interpretaci dějin, připomínají společný stát – Velké knížectví Litevské“. Ještě jeden moskevský expert, Vladimir Šapovalov, uvažuje v témže deníku o tom, že údajná vysoká míra angažovanosti Litvy ve vnitřním vývoji Běloruska souvisí s její snahou konkurovat Polsku: „Litva se nestala úspěšnou fasádou postsocialistických a postsovětských změn. Touto fasádou se z určitých důvodů stalo Polsko. Vilnius se nyní domnívá, že možná transformace v Bělorusku je šancí pro republiku. Je šancí ukázat, že Litva není obyčejné dotované území, ale země, která může působit jako ideologická a politická předsunutá základna západního světa“.

Pozoruhodná barvoslepost

V množství narativů o příčinách vzpoury Bělorusů proti diktatuře, šířených ruskými provládními médii, je mnoho konspiračně laděných úvah o přítomnosti cizí ruce – západní, polské, litevské nebo ukrajinské. Hluboce zakořeněné protizápadní a xenofobní stereotypy způsobují u ruských propagandistů zvláštní druh politické barvosleposti: namísto běloruských národních barev vidí v pozadí revoluce v Minsku a dalších běloruských městech polské, litevské a ukrajinské barvy.

Nepřekvapuje proto, že v moskevských prorežimních médiích dnes chyba narativ, který je nejblíže k pravdě – o tom, že po více než čtvrtstoletí tyranie se Bělorusové vzepřeli proti nespravedlnosti, útlaku a násilí, a že chtějí konečně žít ve svobodných a důstojných podmínkách, hodných občanů moderního evropského státu.

Autor je prezident IVO (Institut pro věřejné otázky, Bratislava).

Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace.

Ilustračné foto: pexels.com

Reklama