Reklama
 
Blog | Grigorij Mesežnikov

Volby v Černé Hoře jako zrcadlo ruské politiky na Balkánu

Po parlamentních volbách, které se uskutečnily koncem srpna 2020 v Černé Hoře, vznikne v této zemi nová vláda. Vytvoří ji dosavadní opozice. Vyplynulo to z dohody, kterou v Podgorici začátkem září uzavřeli lídři tří politických uskupení – volebních bloků „Za budoucnost Černé Hory“, „Mír je náš národ“ a „Černé na Bílém“, které porazili dosud vládnoucí Demokratickou stranu socialistů (DPS) na čele Milem Djukanovičem, nynějším prezidentem a bývalým několikanásobným premiérem. Ta sice získala nejvíce voličských hlasů ze všech zúčastněných stran, ale nedokázala zformovat většinu v parlamentu. Od roku 1990 byla DPS dominantní politickou silou a vládla až dosud. Právě utrpěla první volební porážku od svého založení.

Nová vládní koalice, která sdružuje kolem 20 menších politických stran a hnutí, získala těsnou většinu v parlamentu (41 poslaneckých mandátů z 81). Razantní změna mocenských poměrů vyvolala množství spekulací o tom, jakým směrem se nyní bude ubírat vývoj v nejmenší balkánské zemi (celkový počet obyvatel Černé Hory je okolo 620 tisíc).

Trnitá cesta k nezávislosti, problémy s demokracií

Černá Hora se stala nezávislým státem v červnu 2006. Do té doby (od roku 2003) byla součástí Sjednoceného státu Srbska a Černé Hory, předtím spolu se Srbskem tvořila Svazovou Republiku Jugoslávii, která byla jakýmsi torzem původní socialistické Jugoslávie po odčlenění Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny. Vyhlášení plné nezávislosti Černé Hory předcházelo referendum v květnu 2006, které přineslo velmi těsný výsledek – stanovená minimální 55-procentní hranice pro schválení nezávislosti byla překročena pouze o 0,5 procent.

Poměrně těsný výsledek referenda o nezávislosti prozradil, že země je značně rozdělena. Šlo nejen o názor obyvatelstva na vznik samostatného státu (44,5% zúčastněných voličů hlasovalo v referendu „proti“ nezávislosti od Srbska), ale také o otázku etnické a jazykové identity obyvatelstva (Černohorci versus Srbové), o vztah k minulosti a dědictví bývalé Jugoslávie, k podobě bilaterálních vztahů se Srbskem. Zatímco integraci Černé Hory do EU podporuje převážná většina občanů a panuje v této otázce i konsenzus na politické scéně, členství v NATO obyvatelstvo a politiky rozděluje. Zatímco jedna část občanů vidí budoucnost své země v těsném svazku s demokratickým Západem, jiná část vystupuje za spojenectví s Ruskem. Mnozí zdůrazňují význam vlastní státnosti a jsou za maximální autonomii od Srbska, jiní se zase přimlouvají za zvláštní vztahy s touto zemí, stále považovanou za zemi „mateřskou“. Vláda DPS se dosud držela linie na evropskou integraci a transatlantické partnerství.

Parlamentním volbám v Černé Hoře předcházel turbulentní vnitropolitický vývoj, poznamenán silnou polarizací obyvatelstva a konfrontací politických elit. Podepsali se pod to všechny zmíněné štěpení společnosti a od konce roku 2019 i ostrý konflikt kolem majetku místní pravoslavné církve, která je odnoží Srbské církve.

Bezprecedentních 30 let vládnutí DPS bez reálné mocenské alternativy a střídání se s opozicí vedly k zkostnatění mocenských mechanismů a k oligarchizaci politiky. V roce 2020 organizace Freedom House, která sleduje stav demokracie ve světě, zhoršila rating Černé Hory a poprvé od roku 2003 ji kvůli autoritářským excesům, rozšířené korupci a zneužívání moci představiteli vládní strany přeřadila z kategorie států s demokratickým režimem do kategorie států s hybridním režimem.

Černá Hora v ruském hledáčku

Je málo zemí v Evropě, kterým ruské provládní média věnovali v posledních letech tak velkou pozornost, jako Černá Hora. Čtenáři ruských novin mohli z publikovaných příspěvků nabýt dojem, že jde o skrz naskrz zkorumpovaný stát, kde otevřeně vládne mafie v kombinaci s policejní svévolí, kde se hrubě pošlapávají politická práva občanů a je ohrožena svoboda vyznání, že jde o zemi s nepřátelskou politikou vůči Rusku a s vládou, která se chová vůči Západu jako vazal. Proti-ruské zaměření Černé Hory mělo potvrzovat její členství v NATO, ruská média opakovaně označovali Černou Horu za „nejvíce proti-ruskou zemi na Balkáně“.

Představě, že pro-kremelským médiím (a ruské vládě spolu s nimi) velmi vadí v nějakém cizím státě takové jevy jako korupce, nedemokratické excesy, potlačování politických práv občanů a nedostatečná náboženská svoboda by dnes sotva uvěřil někdo, kdo je alespoň rámcově seznámen s vnitřní situací v samotném Rusku, nemluvě o zemích, s nimiž dnešní Kreml udržuje přátelské vztahy (lukašenkovské Bělorusko, Čína, Venezuela, Sýrie, Írán, Severní Korea). Skutečnou příčinou ruských propagandistických útoků na Djukanoviče a DPS nebyly problémy s vládnutím, ale pro-západní zahraničněpolitický kurz.

Udržet Balkán co nejdále od Západu, přeměnit jej na pásmo vlastního vlivu a následně ho použít v konfrontaci se západními zeměmi a jejich seskupeními – to je přístup v politice současného Ruska, zděděný od ruského impéria a Sovětského svazu. To je vlastně ta pověstná ruská balkánská „geopolitika“ optikou jejíž Moskva posuzuje vývoj v jednotlivých balkánských státech. Součástí interpretačních schémat se pak stává vše co živí známý narativ o srážce Západu s Ruskem a jeho spojenci: argumenty o slovanském bratrstvu, neměnných duchovních hodnotách, pravoslaví, historických tradicích apod.

Předvolební vývoj v Černé Hoře byl pro ruská média přímo ideální příležitostí ukázat, jako v malé balkánské zemi probíhá boj mezi silami zla, reprezentovanými místní pro-západní vládou a silami dobra, spojenými s Ruskem, na straně kterého se ocitly černohorští vlastenci. Koncem roku 2019 schválený zákon o inventarizaci církevního majetku, s nímž nesouhlasila pravoslavná církev, dodal propagandisticko-mediální mašinérii v Moskvě velkou dávku energie. Jako ukázka může posloužit citát z článku v deníku Vzgljad: „Černohorský lid se opakovaně bouřil proti svému ‚Dobrodinci‘ [Djukanovic – G.M.], nejviditelnější byly protesty v souvislosti se zrychleným vstupem republiky do Severoatlantické aliance. Klíčovým účastníkem těchto protestů se stala Srbská pravoslavná církev …  Je zde Srbská církev – spojenec Ruské pravoslavné církve, odpůrce NATO, podporovatel přátelství s Ruskem. A je tu Milo Djukanovič – faktický diktátor, mafián, loutka ‚jestřábů z Pentagonu‘, jeden z nejvíce proti-ruských politiků na Balkáně, který v rozporu se zdravým rozumem propaguje církevní schizma… “.

Podle téhož deníku současný černohorský prezident „proměnil Bělehrad a Moskvu na své nejhorší nepřátele a dovedl zemi do NATO, čímž zlomil přes koleno černohorskou společnost“.

Puč proti NATO a ukrajinský scénář Černé Hory

Vstupu Černé Hory do NATO se Rusko snažilo zabránit všemi možnými a nemožnými prostředky. 16 října 2016 v den zdejších parlamentních voleb s pomocí své místní a v Srbsku situované agentury se Rusko pokusilo v Podgorici o násilný puč, záměrem kterého bylo překazit volební vítězství pro-atlantických sil prostřednictvím fingovaného „lidového povstání“ (ve skutečnosti mělo jít o obsazení vládních budov místními bojovníky typu „Girkin-Strelkov“ na Donbasu). Tento pokus však ztroskotal a dva příslušníci ruské vojenské rozvědky, zaslání do Černé Hory z Moskvy, kteří koordinovaly puč, utekli zpět do Ruska přes Srbsko. Černohorská policie pochytala místní pučisty a v květnu 2019 Nejvyšší soud v Podgorici odsoudil v nepřítomnosti dva ruské koordinátory puče, zpravodajské důstojníky (jeden z nich předtím působil jako ruský námořnický přidělenec v Polsku) na 12 a 15 let vězení za pokus o ozbrojený převrat s cílem zabránit vstupu země do NATO.

Překazit vstup Černé Hory do NATO se Rusku nakonec nepodařilo. V roce 2017 se Černá Hora stala řádným členem Aliance. Po událostech v říjnu 2016, po zveřejnění výsledků jejich vyšetřování a odsouzení ruských zpravodajců černohorským Nejvyšším soudem se vztahy mezi Kremlem a Podgoricí dostali na bod mrazu. Moskevské média rozpoutali ostrou kampaň proti balkánské zemi, vedení které se rozhodlo ve prospěch západní volby. Kremelská propaganda zařadila na pomyslný seznam zrádcovských kroků „neodůvodněné obvinění“ Ruska z organizování pokusu o puč, podporu sankcí EU za anexi Krymu a válku na východě Ukrajiny, „podlézavý“ postoj vůči EU v otázce legalizace partnerství homosexuálů. Kauzu návratu ruských turistů z Černé Hory a občanů Černé Hory z Moskvy během koronakrízy v březnu 2020 označili ruské státní orgány a provládní média za vydírání ze strany Podgorice.

Aby pro ruské domácí obecenstvo vnitropolitický vývoj v Černé Hoře byl srozumitelnější, použili pro-kremelské média známý propagandistický trik. Přirovnávali ho k situaci, která souvisela s jinými státy a kterou ruské obecenstvo mohlo blíže poznat. Šlo o využití „ukrajinské karty“. Po roce 2014 se totiž kremelské propagandě podařilo vytvořit u značné části ruského obyvatelstva negativní obraz Ukrajiny a Ukrajinců – prý nevděčných, odpadlických, směřujících na Západ, popírajících společné historické kořeny s Ruskem. Na takto připravenou půdu padli obvinění Černé Hory, že její vedení jde „ukrajinskou cestou“ ve vztazích s bratrským Srbskem, že chce svou zemi od Srbska zcela oddělit (tak jak to prý udělala Ukrajina bratrskému Rusku). Ruská média tvrdila, že události v Černé Hoře připomínají „teror, který kyjevská moc rozpoutala proti zastáncem zachování ruského jazyka a vůbec proti opozici“. „Ukrajinskou cestou“ podle moskevských médií postupovalo černohorské vedení ve snaze odtrhnout pravoslavnou církev ve své zemi od Srbské církve (přesně tak jako Ukrajina prý postupovala proti Ruské pravoslavné církvi). Dokonce se objevily úvahy, že pohyb Černé Hory směrem k Západu mohl souviset s tím, že se v této zemi usadil větší počet ukrajinských migrantů, kteří změnili ve svůj prospěch poměr mezi nimi a zde žijícími Rusy.

Volby 2020: a co dál?

Velké naděje vkládala Moskva do černohorských parlamentních voleb, do možného vítězství opozičních sil. Ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil: „Dobré vztahy mezi Ruskem a Černou Horou budou obnoveny a dočasní držitelé moci, kteří uskutečňují rusofobní politiku v Černé Hoře, odejdou“.

Média v Moskvě prezentovala představitele černohorských opozičních stran jako alternativu, která může zcela změnit vývoj v zemi. Dávaly prostor zejména těm politikům, kteří – jako například Milan Kneževič, pro-ruský lídr Demokratické lidové strany – tvrdili, že pokud vznikne nová parlamentní většina, ve které budou dominovat síly vystupující za vojenskou neutralitu, tak nová vláda může přehodnotit „nezákonné rozhodnutí“ o vstupu do NATO. Nebo navrhovali odvolat podporu pro sankce EU vůči Rusku, zároveň slibovali nastolit vztahy s Euroasijským ekonomickým svazem s Ruskem na čele. Přitom požadovali zrušení odsuzujícího rozsudku nad místními účastníky pokusu o puč v říjnu 2016.

Volby se nakonec uskutečnily a je jasné, že moc v zemi brzy převezme nová vládní garnitura. Její představitelé si už druhý den po vyhlášení výsledků hlasování pospíšili ujistit domácí a zahraniční veřejnost, že základní směřování zahraniční politiky země se nemění – půjde o její co nejrychlejší vstup do EU a pokračování členství v NATO. Přímo to uvedl v rozhovoru pro Deutsche Welle lídr občansky orientovaného bloku „Černé na Bílém“ Dritan Abazovič. Ten odmítl tvrzení, že novou vládní koalici tvoří pro-ruské a pro-srbské síly a dodal, že nová vláda bude posilovat samostatnou černohorskou státnost a plnit všechny dosavadní mezinárodní závazky země, včetně uznání Kosova. Dokonce i pro-ruský politik Kneževič musel konstatovat, že ačkoli jeho strana byla svého času proti vstupu Černé Hory do NATO, už se tak stalo a zrušit toto rozhodnutí nikdo nemůže. Takové odkazy sotva naplňují Moskvu velkým entuziasmem a spokojeností.

Čas ukáže, zda nová černohorská vláda s těsnou většinou v parlamentu vydrží déle a zda se bude držet svých povolebních slibů. Pokud se tak stane, je docela možné, že se ocitne pod stejnou palbou ruských médií, jako její předchůdkyně.

 

Autor je prezident IVO (Institut pro věřejné otázky, Bratislava).

Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama