Ani v době pandemie COVID-19 se nezastavila „válka paměti“, kterou rozpoutalo Rusko proti některým zemím střední a východní Evropy.
Po druhé světové válce byly tyto země začleněny do sovětského bloku, koncem 80. let však skoncovali s komunistickým režimem a svobodné se rozhodli, že se stanou součástí západního integračního projektu a vstoupí do EU a NATO.
Ve všech středoevropských zemích, bez výjimky, které se po druhé světové válce staly součástí sovětského bloku, dnes platí interpretace, že konec války v Evropě a porážka nacismu nepřinesly skutečnou svobodu zde žijícím národem a že jeden „hnědý“ nedemokratický režim byl nahrazen jiným, „červeným“. V stručné a koncentrované formě tato interpretace byla před pár týdny vyjádřená ve společném prohlášení ministrů zahraničních věcí zemí střední a východní Evropy u příležitosti 75. výročí ukončení druhé světové války. Dnešní vedení Ruska s takovou interpretací nesouhlasí a dává to najevo na úrovni oficiální zahraniční politiky. Dnes Rusko, jako snad jediný stát na světě, nutí ostatní země, aby jeho interpretaci historických událostí dodržovali a pokud se tak neděje, vyhrožuje jim a pokouší se je trestat.
Kauza maršál Koněv a „vlasovci“: verze 2.0, s ricinem
Právě takový přístup Ruska stál v pozadí vážného rusko-českého diplomatického konfliktu, který začátkem roku 2020 vypukl kolem sochy maršála Ivana Koněva. Samospráva městské části Praha 6 ji přemístila z Náměstí interbrigád, kde tento artefakt socialistického realismu postaven na náklady tehdejšího československého státu stál od roku 1981, do nově vytvářeného pražského Muzea paměti 20. století.
Zhruba ve stejnou dobu starosta pražské části Řeporyje Pavel Novotný navrhl instalovat pamětní desku věnovanou vojákům kolaborantské Ruské osvobozenecké armády („vlasovci“), kteří padli při osvobození Prahy od Němců v květnu 1945.
Rusko vnímalo oba případy jako pokus o nabourání narativu o osvobozovací roli SSSR a snažilo se prostřednictvím diplomatických demarší zmíněným krokům pražských samosprávných orgánů – neúspěšně – zabránit. Obě kauzy vyvolaly obrovskou pozornost ruských vládních médií, které o ní podrobně informovali a využili ji na propagandu tvrzení o tom, že v evropských zemích se prosazují tendence na revizi druhé světové války a rehabilitaci fašismu.
Po přemístění sochy v Praze 6 a instalování tabule v Řeporyjích kauza nabyla nečekanou a dech beroucí gradaci. Týdeník Respekt na základě informací získaných v prostředí místních tajných služeb publikoval příspěvek, ve kterém uvedl, že jeden z ruských diplomatů, podle všeho příslušník FSB (později bylo zveřejněno i jeho jméno, šlo o Andreje Končakova, pověřeného vedením Ruského centra pro vědu a kulturu v Praze), dovezl do České republiky jedovatou látku (ricin) se záměrem použít ji proti třem pražských politikům. Ondřeji Kolářovi, starostovi Prahy 6, Pavlovi Novotnému, starostovi Řeporyjí a Zdeňku Hřibovi. Poslední z jmenovaných je primátorem Prahy, který se přičinil o přejmenování náměstí Pod kaštany, na kterém se nachází velvyslanectví Ruské federace, na náměstí Borise Němcova.
V případě použití ricinu by případná smrt všech tří údajně mohla být vnímána jako důsledek nákazy koronavirem, který vyvolává podobné symptomy jako ricin.
Reakce českých oficiálních orgánů (včetně ministra zahraničí, předsedy vlády a šéfa tajných služeb) svědčila o tom, že nejde o novinářskou „kachnu“, že případ má svůj věcný obsah a že zveřejněné informace české orgány berou vážně. Potvrdila to policejní ochrana všech tří politiků.
Tento neuvěřitelný zvrat událostí způsobil, že se kauza z roviny sporu dvou států o interpretaci minulosti dostala do roviny bezpečnostního ohrožení způsobeného jedním aktérem sporu jinému. A už jsou tu přítomny nejen kontexty historické (válka, boj s nacismem, stalinismus, komunismus, události roku 1956 v Maďarsku a roku 1968 v Československu – to co nějakým způsobem souviselo s životem Ivana Koněva), ale už i kontexty úplně jiné, současné. Například vražda Alexandra Litviněnka v Londýně, pokusy o vraždy ex-agenta Sergeje Skripaľa v Salisbury a podnikatele Emiliana Gebreva v Bulharsku (ve všech třech případech šlo o použití radioaktivních nebo bojových chemických látek) či zastřelení čečenského uprchlíka Zelimchana Changošviliho v Berlíně.
Ve všech těchto případech jedinými podezřelými byli ruští muži pracující pro tajné služby Ruské federace (nejčastěji pro GRU). Kromě toho stále nebyly zcela spolehlivě vysvětleny a vyšetřeny záhadné úmrtí několika ruských emigrantů, kteří se dostali do sporů s Kremlem, v různých zemích Evropy.
Zkusme se podívat blíže na to, jak pražskou kauzu v jejím vývoji prezentují ruské provládní média pro ruské domácí publikum. Podívejme se na to, jak vysvětlují příčiny její eskalace a jaký další postup ruské vládě doporučují.
Proč?
Všechna provládní média zpochybňují informace publikované v české tisku, ironizují české novináře, dožadují se publikování důkazů, označují zprávy o ruském agentovi s ricinem za „fake news“, blouznění, nesmysl, projev protiruské hysterie.
Ale proč tuto údajnou „kachnu“ české média vůbec zveřejnili, proč české tajné služby informaci pustili ven a policie dokonce poskytla označeným osobám ochranu?
Irina Alksnis v komentáři zveřejněném agenturou RIA Novosti dospěla k závěru, že Češi se zalekli trestu, který hrozí všem třem pražským politikům v důsledku jejich stíhání ruským vyšetřovacím výborem. Podle komentátorky „odpověď na tuto záhadu třeba s největší pravděpodobností hledat v tom, že reakce Moskvy na demolici pomníku Koněva byla pro české orgány překvapením. Pokud se dříve vše omezovalo pouze na vyjádření nespokojenosti diplomatickou cestou, najednou se začalo trestní stíhání. Čechy to zaskočilo“.
Může vzniknout otázka: jak může ruský stát potrestat občany cizího státu za zločin, spáchaný v tomto státě, a to dle vlastního trestního zákona, navíc speciálně novelizovaného ex post? Státní tisková agentura téměř v otevřené formě oznamuje, že pražská trojice, kterou faktický přirovnává k nacistických zločincům, může být do Ruska unesena: „České speciální služby by měly mnohem vážněji přistupovat k možnosti únosu podezřelých a jejich zavlečení s cílem odsouzení v duchu izraelského Mossadu, který mnoho let pronásledoval nacisty po celém světě. Existuje podezření, že právě s tímto souvisí státní ochrana poskytnutá pražským politikům“.
Autorka tvrdí, že dotyční by se měly obávat i toho, že budou vydáni na stíhání do Ruska jinými státy, pokud se tam objeví: „Svět se mění příliš rychle: mnoho z toho, co se před několika lety zdálo nemyslitelné, se stalo samozřejmostí. Západ vydává Rusku ekonomické zločince jako na běžícím pásu, na politické mapě světa přibývá stále více států, které projevují otevřené sympatie k naší zemi.“
O téže verzi – o panickém strachu českých politiků z trestního stíhání v Rusku, píše deník Vzgljad v článku Moskva dokázala vystrašit české rusofoby bez jedu. Zdroje některých novin v Praze prý zjistili, že Hřib, Novotný a Kolář se „skutečně obávají, že se Rusko chce obrátit na Interpol a prohlásit všechny tři za mezinárodní zločince … Je to poprvé, co i iluzorní hrozba z Moskvy vyvolala strach u osob, které předtím otevřeně zesměšňovali Rusko a Rusy“.
Deník navrhuje vytvořit „seznam Koněva“, který by obsahoval jména těch „reaktivních“ (tedy „rusofobních“) osob ve východní Evropě, které se chovají podobně jako jmenováni pražští politici. Tento „seznam Koněva“ se má zřejmě vytvořit podle vzoru „seznamu Magnického“, ekonoma fondu Hermitage, umučeného v ruském vězení osobami odpovědným za rozkrádání státního rozpočtu s krytím z nejvyšších míst. Těžko říci, čeho je v tomto návrhu více – cynismu, výsměchu nebo okázalého darebáctví.
Tentýž deník vidí v kauze i vnitropolitický rozměr. Podle něj vůči Rusku a Číně přátelský český prezident Miloš Zeman už dříve zajímá kritický postoj vůči prý proamerickému šéfovi bezpečnosti a informační služby Michalovi Koudelkovi. Ten prý při každé příležitosti hledá podporu u šéfky CIA Giny Haspelovej a „během několika dní vymyslel ruskou zpravodajskou síť financovanou velvyslanectvím“ – v reakci na kritiku prezidenta Zemana.
Třešničkou na dortu, kterou deník naservíroval čtenářům, je komentář experta opravdu nejpovolanějšího – poslance Státní dumy Andreje Lugového, jehož vydání od roku 2007 požaduje od Ruska Velká Británie, neboť tohoto pracovníka KGB a FSB důvodně podezírá z vraždy Alexandra Litviněnka. Lugovoj nemá žádné pochybnosti o tom, že i demontáž Koněvovy sochy, i pražskou „kachnu“ s ricinem iniciovali americké a britské tajné služby. Americkou stopu – ale jiného charakteru – vidí v pozadí rozhodnutí pražských orgánů politolog Rostislav Iščenko, jehož názor publikuje agentura RIAFAN. Podle něj se Česká republika přidala k Polsku a Ukrajině a „prostřednictvím přejmenování sovětských názvů a zbouráním pomníků upevňují pozice Washingtonu při privatizaci vítězství v druhé světové válce“. Politolog Boris Mežujev dodal aktualizační rozměr při interpretaci eskalace česko-ruského napětí. Podle něj Česko utrpělo velké ekonomické ztráty v důsledku COVID-19, proto „Češi očekávají, že skandál s Ruskem a obvinění z možného „atentátu“ na primátora jim umožní získat finanční pomoc od starších partnerů [na Západě]“.
Jak odpovědět?
Jaká má být reakce Ruska? Politolog Vadim Truchačev, autor analytických článků o zemích střední Evropy na serveru Eurasia Daily, je přesvědčen, že Česko třeba potrestat. Uvažuje o tom, jak by se to dalo udělat. Připouští, že „český případ se liší od polského a pobaltského tím, že zde neexistuje státní objednávka na rusofobii a válku paměti“. Potvrzením této teze mají být nynější prezident Miloš Zeman a bývalý prezident Václav Klaus. Připomíná také, že Česko patří k 20 největším obchodními partnerem Ruska, kam chodí mnoho ruských turistů a kde Rusové rádi kupují nemovitosti a podnikají. Ptá se: „Jak se chovat vůči zemi, v níž mohou být rusofobi a rusofili u moci na různých úrovních?“ Řešení má: navrhuje zavést metodu „bodově zaměřeného, omezeného partnerství, které může být přerušeno v případě, kdy se k moci dostanou protiruské síly, a obnovené když budou nahrazeny silami méně nepřátelskými“.
Politolog radí Rusku především „bít po Praze, kde se takové věci odehrávají. Bít po tady vyráběných zboží, po turistickém ruchu“.
Podobnou radu dává server Politpuzzle.ru, k úderům na český turismus by měl přibýt i bojkot zboží podle vzoru ruské odpovědi na politiku Lotyšska vůči sovětským válečným veteránům. Tato odpověď (bojkot lotyšských rybích konzerv) prý v roce 2007 zruinovala výrobu šprotů v Lotyšsku.
Poslanec Státní dumy Alexandr Šerin má také návrh, se kterým se podělil s agenturou RIAFAN. Odpověď nemá materiální, ale symbolickou povahu: „Nežádám vyslání vojsk do České republiky … Myslím však, že nastal čas, kdy je třeba zdůraznit, že nejsme jen Rusko, ale i nástupci SSSR – ne slovně, ale ve skutečnosti. Vše co dělal Sovětský svaz – za to se nemáme stydět a nějakým způsobem se od toho distancovat. Myslím, že nadešel čas, abychom schválili zákon, ve kterém přiznáme těm vojákům, kteří se zúčastnili pražských událostech v roce 1968, status veteránů bojových operací. A potom uvidíme, jak se budou Češi cítit, jaké protestní nóty budou zasílat“.
Symbolickou odpověď navrhuje i politolog Vladimír Kornilov. Ten by nejraději „zachráněnou“ Koněvovu sochu (nebe její kopii, pokud se Češi nevzdej originálu) nainstaloval v Moskvě rovnou před budovou české ambasády: „Ať všichni vidí“.
Autor je prezident IVO a hostující expert IWM (Vídeň)
(Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace)