V posledních měsících se zvýšilo napětí ve vztazích mezi Ruskem a Bulharskem. Podobně jako dnes v České republice (a dva roky předtím v Polsku), jeho příčinou jsou problémy kolem pomníků a pamětních míst věnovaných Rudé armádě. Došlo zde dokonce k pokusům o jejich poškození – stalo se tak v městečku Dobrič při Plovdivu a v městské části Lozenec v Sofii.
Tyto případy podnítily bulharskou veřejnost k úvahám o širších souvislostech umístění těchto pomníků, o jejich společenském významu. Stranou pochopitelně nezůstal důležitý vnější aktér – Rusko, které si nárokuje roli bezprostředního účastníka událostí, zpráva se v podobných situacích jako oběť, ale zároveň se pokouší být arbitrem.
Často se však stává, že se za spory o minulost skrývá pozadí vytvářené současným vývojem. Situace v Bulharsku není výjimkou. Polemika kolem osudu pomníků se zde naložila na aktuální agendu rusko-bulharských mezistátních vztahů, ke které dnes patří zejména špionážní skandály s účastí ruských diplomatů, podezření o vražedných aktivitách příslušníků ruských tajných služeb, činnost domácí proruské loby a v posledních dnech ještě i polemika o vzájemných kulturních vlivech.
Rusofili v akci
Ve druhé polovině minulého roku v Bulharsku vypukla kauza kolem šéfa hnutí Rusofili Nikolaje Malinova. Hnutí tvrdí, že má za cíl „rozvíjet přátelství a spolupráci mezi Bulharskem a Ruskem na základě historických tradic, pravoslaví a slovanství“. V květnu 2019 ruský prezident Putin dokonce vyznamenal hlavního bulharského rusofila Řádem přátelství za „plodnou činnost zaměřenou na sbližování a vzájemné obohacení kultur národů a národností“. Příslušné bulharské orgány však měli na jeho aktivity odlišný pohled a v září 2019 vznesly proti němu obvinění z vlastizrady a špionáže.
Provládní ruská média se okamžitě ozvala v notoricky známém duchu hledání cizí (ergo americké) stopy. List Izvestija zveřejnil názor předsedy výboru Rady federace pro mezinárodní otázky Konstantina Kosačeva, který dal vzniklou situaci do souvislosti s vnějším tlakem přes „velmi silné politiky, kteří si nepřáli sblížení Moskvy a Sofie“. Podle Kosačeva Bulharsko začalo přehodnocovat „vlastní smutné zkušenosti“ poté, co „se absolutně bez slov poddalo tlaku Američanů a jejich spojenců v Evropě a zablokovalo projekt South Stream“. Ruský poslanec proto nebyl překvapen, že „takové pozitivní trendy narážejí na odpor těch, kteří by chtěli udržet Bulharsko na maximálně protiruských pozicích“.
Otevřeněji a ostřeji zareagovala agentura FAN z mediálního portfolia oligarchy Jevgenije Prigožina, známého pod přezdívkou „Putinův kuchař“. V příspěvku Bulharsko je vystrašené z protiruské hysterie amerických loutek poskytla prostor bulharské redaktorce ruské agentury News Front, pro kterou žádné jiné příčiny zhoršení bulharsko-ruských vztahů než intriky Američanů neexistují: „USA se vážně zapojili v Bulharsku. Mají plán „B“ – Bulharsko, analogicky jako s Ukrajinou. Samotné USA se chlubili tím, že ve válce proti Rusku uskutečnily nejúspěšnější operaci „Ukrajina“. A očividně dostali chuť a rozhodli se uplatnit stejnou schéma v Bulharsku … To, co se jim podařilo rozvinout v naší zemi, je živou ukázkou, jak se zakousli do bulharských státních struktur a neváhají jim poroučet“.
Špioni a zabijáci
V lednu 2020 Bulharskem otřásl další špionážní skandál, tentokrát za přímé účasti ruských diplomatů a agentů tajných služeb. Měl dvě dějové linie.
Zaprvé, bulharské ministerstvo zahraničí oznámilo, že prohlašuje za nežádoucí osoby a vyhošťuje dvou pracovníků ruské ambasády. Podle bulharských orgánů, jeden z dotčených pracovníků se v průběhu tří let zaměřoval na získávání tajných informací souvisejících s volebními procesy v zemi, druhý dva roky sbíral utajované údaje o energetickém sektoru.
Zadruhé, bulharská prokuratura oznámila, že začala mezinárodní pátrání po třech občanech Ruské federace, obviněných ze spáchání atentátu na bulharského podnikatele se zbraněmi Emiliana Gebreva, jeho syna a jednoho z jejich spolupracovníků. Atentát se uskutečnil v únoru 2015 v Sofii, motivem zločinu měl být trest za dodávky bulharských zbraňových systémů Ukrajině bojující v té době proti ruské agresi na Donbasu. Vyšetřovatelé využili zjištění z kauzy Sergeje Skripala a jeho dcery ve Velké Británii a dospěli k závěru, že dvě tyto kauzy jsou spojeny prostřednictvím osob, které je připravovali a uskutečnili.
Provládní ruský tisk pohotově zareagoval. Dal prostor oficiálním představitelům ruského státu, který i v tomto případě poukázali na západní, respektive americkou stopu a Bulharsko vykreslili jako středobod protiruských aktivit ve východní Evropě.
Deník Vzgljad napsal, že žádné seriózní důkazy, které by potvrzovaly pravdivost prohlášení bulharských orgánů o činnosti ruských diplomatů, neexistují a že „chování bulharské prokuratury lze vysvětlit buď vnitřními událostmi v Bulharsku nebo vnějším tlakem na pozadí úspěšného dokončení výstavby plynovodů přes Bulharsko do střední Evropy“.
Tutéž verzi podpořila agentura Regnum, která zveřejnila stanovisko ruského velvyslance v Sofii Anatolije Makarova: „Vztahy mezi Bulharskem a Ruskem můžeme posuzovat před 21. říjnem 2019 a po tomto datu. Až do 21. října 2019 se vše vyvíjelo úspěšně, ale 21. října byl otevřen 11-kilometrový úsek plynovodu, který spojil plynárenské přepravní soustavy Turecka a Bulharska. Byla to slavnostní událost za účasti předsedy vlády a až po této události se začaly problémy“ (na kauzu bulharských „rusofilů“ ze září 2019 ruský velvyslanec ve svém výkladu dramatických událostí jaksi pozapomněl).
Kdo osvobodil Bulharsko?
V dubnu a květnu 2020, když se blížili oslavy 75. výročí ukončení druhé světové války v Evropě, bulharsko-ruské vztahy poznamenaly incidenty kolem pomníků sovětským vojákům a odlišná interpretace následků druhé světové války pro vývoj ve východní Evropě.
V dubnu neznámé osoby polili bílou a červenou barvou sochu sovětského vojáka přezdívanou „Aljoša“ v městečku Dobrič. V květnu starosta městské části Lozenec v Sofii Konstantin Pavlov navrhl přesunout do muzea pomník sovětským vojákům a jejich pozůstatky přemístit z masového hrobu na hřbitov. Právě bezpečnostní ohledy – snaha ochránit pomník od opakovaných případů vandalismu – stáli v pozadí zmíněného návrhu.
Bulharské úřady vždy rozhodně odsuzují jakékoli pokusy poškozovat pamětní a pietní místa, stalo se tak i nyní. Události tohoto druhu však většinou vedou k zintenzivnění diskuse o tom, co se událo v zemi po druhé světové válce, což bylo příčinou mnoha lidských tragédií a jak se dá s tím vším vyrovnat. Nutno podotknout, že pokud jde o účast Bulharska v druhé světové válce v kontextu vztahu k SSSR, tato země se vymyká ze stereotypních představ o tom, jak došlo k osvobození a kdo byl osvoboditelem.
V březnu 1941 Bulharsko pod nátlakem Hitlera vstoupilo do paktu Berlín – Řím – Tokio, ale po útoku Německa na SSSR zachovalo vůči Moskvě neutralitu, nebojovalo proti Sovětskému svazu a až do září 1944 udržovalo se SSSR řádně diplomatické vztahy. V září 1944 Bulharsko z paktu vystoupilo, vyhlásilo Německu válku a snažilo se dohodnout se SSSR. Ten však dosud neutrálnímu Bulharsku vyhlásil válku, Rudá armáda vstoupila na bulharské území, ale vojenské akce nevedla. Po převzetí moci v Sofii vládou v čele s komunisty (také v září 1944) začala armáda bulharského státu bojovat po boku Rudé armády. Přestože bulharské jednotky v závěru druhé světové války bojovali se spojenci proti nacistům v Albánii, Jugoslávii, Maďarsku a Rakousku, na mírové konferenci v Paříži v roce 1947 Bulharsko figurovalo jako poražený stát.
Na území samotného Bulharska nebyl v boji zabit ani jeden sovětský voják. Několik stovek zde pohřbených rudoarmějců zemřelo v bulharských nemocnicích na zranění a nemoci. V období komunismu byly po celém Bulharsku postaveny četné pomníky sovětským „osvoboditelům“. Jejich funkcí byla demonstrace ideologické orientace režimu a geopolitické dominance SSSR.
Úcta projevovaná sovětským obětem boje proti nacismu nezměnila nic na faktu, že se národům střední a východní Evropy, včetně Bulharska, po druhé světové válce nedostalo svobody, ale nového útlaku. Skutečná svoboda nastala po zhroucení komunistických režimů a úspěšné cestě do sjednocené Evropy.
„Nevděční Bulhaři“
Taková interpretace však působí na propagandisty v Moskvě jako červené sukno. Do sporů kolem hodnocení poválečného vývoje nečekaně přilil olej v květnu 2020 publicista Ognjan Stamboliev, který v reakci na výstavu o písemnosti Slovanů organizovanou Ruským kulturně-informačním centrem v Sofii publikoval článek O Rusku, naší azbuce a pravdě, ve kterém vytkl Rusku, že záměrně zamlčuje vklad Bulharů do slovanské a ruské písemnosti a kultury.
Ruské centrum v Sofii je v poslední době známé svými akcemi vyvolávajícími konflikty. Loni v září bulharské ministerstvo zahraničí v reakci na výstavu Cesta k vítězství: historické zdroje svědčí prohlásilo, že „bez toho, abychom popřeli vklad SSSR k porážce nacismu v Evropě, nesmíme zavírat oči před skutečností, že sovětská armáda přinesla obyvatelům střední a východní Evropy půl století trvající represe, deformaci hospodářského rozvoje a odtrženost od procesů ve vyspělých evropských zemích“.
Komentátor portálu EurasiaDaily Vadim Truchačev vzápětí rozčileně psal o „vrcholu cynismu a černé nevděčnosti“, a žádal, aby Rusko ukázalo sílu „ve své beztrestnosti drzým rusofobům“: „O jakém deformovaném vývoji a odtrženosti od Evropy Bulhaři mluví? Byli jednou z nejchudších zemí v Evropě s poměrně primitivním zemědělstvím, téměř žádným průmyslem a úplnou negramotností … Bulharsko, které sedělo na krku Sovětského svazu, by mělo mlčet … Bulharsko je zavázané Rusku za osvobození zpod 500-leté turecké nadvlády. Kdyby nebylo Ruska, Bulhaři by se mohly proměnit v obyčejné Turky“.
Na Stambolievův článek zareagoval komentátor deníku Vzgljad Dmitrij Bavyrin, který nezapomněl připomenout, že „země, osvobozena ruskými vojsky z osmanské nadvlády bojovala na straně Němců v obou světových válkách“ a nazval zahraničněpolitickou linii Bulharska vůči Rusku „nevděčnou“. Podle něj Stamboliev „vychází nikoli z reálné politiky, ale z národních komplexů malého bulharského národa, který si nárokuje historickou velikost … V současnosti je to nejchudší stát EU, který nedokáže splnit požadavek bulharských vlastenců na velikost“.
Komentátorka agentury RIA Novosti Irina Alksnisová (ta, která během kauzy se sochou maršála Koněva varovala pražské politiky, že za své činy mohou být uneseni na potrestání podobně jako nacističtí zločinci po válce), má na situaci v Bulharsku „konceptuální“ vysvětlení. Rozvádí ho v článku Bulharsko nemůže odpustit Rusku své vlastní chyby. Považuje bulharský případ za příznačný i pro jiné bývalé „socialistické“ státy.
Podle ní tyto státy závidí Rusku a litují svou volbu ve prospěch Západu. Stojí za to si jednu pasáž článku citovat – na ukázku toho, jak se může snoubit neznalost faktů s neschopností porozumět základním historickým trendům – přirozené snaze lidí a národů o svobodu, důstojnost a únik zpod útlaku. Alksnisová píše: „Svou roli zde hraje skutečnost, že naše země (Rusko) jim slouží (národům východní Evropy) jako důkaz jejich chybného výběru a jak tichá výčitka zrady – ne Ruska, ale jejich samých. Předchozí socioekonomické a politické úspěchy západní Evropy vedly k tomu, že u mnoha jejích sousedů na východě a jihovýchodě vznikl komplex méněcennosti a druhořadost.(Mezitím) se Rusko vrátilo do nové fáze rozvoje a mocenského vlivu – nevzdalo se sebe sama, odmítlo hrát podle pravidel druhých, nežije jen sladkými vzpomínkami na někdejší velikost, ale právě tady a teď znovu tvoří dějiny. To způsobuje velkou bolest mnohým zemím, s nimiž Rusko po staletí spojovala kulturní a historická blízkost, protože samotná jejich existence jim umožňuje pochopit, že všechno z jejich strany – sebe-poškozování a sebe-ponížení, degradace a přísaha Západu – bylo zbytečné“.
Autor je prezident IVO a hostující expert IWM (Vídeň)
(Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace)