Odlišná interpretace dějin se v poslední době stává stále větším problémem ve vztazích mezi Ruskem a některými evropskými zeměmi. Dokonce se zdá, že čím větší časový odstup od té které události je, tím výrazněji ovlivňují rozdíly v její interpretaci vztahy mezi Ruskem a příslušnou zemí.
Interpretace historických událostí, ve kterých figurují Rusko (respektive bývalý Sovětský svaz) a bývalé země sovětského bloku, má dnes v Rusku charakter oficiálního narativu, odstoupení od kterého se stává objektem kritiky ze strany státu jak uvnitř, tak venku. Rusko se snaží nepřipustit, aby se odlišné historické narativy prosazovali v zahraničí, protože se obává, že by to mohlo být vnímáno jako jeho porážka. Ruský stát proto vede boj za „správný“ výklad historie, aby ruští občané nenabyli pocit, že jejich vlast boj o minulost prohrává.
Pokud se však podíváme blíže na podstatu tohoto boje, vidíme, že navenek sice vypadá jako zápas o minulost, ale ve skutečnosti je o něčem jiném – o volbě, kterou daná země ve svém vývoji udělala (a setrvává v ní), a s tou má současný ruský stát nějaký problém.
Příkladem mohou sloužit historické spory, které nedávno vedlo Rusko v České republice. Mohlo by se zdát, že v těchto sporech šlo o posouzení úlohy Sovětského svazu při osvobození Československa od německého nacismu – právě toto se řešilo v kauzách sochy maršála Koněva nebo zamýšleného památníku takzvaným vlasovcům.
Pod povrchem tohoto sporu však ve skutečnosti bublal nesouhlas Ruska s tím, co se odehrálo v Československu v listopadu 1989, s prozápadním směrováním České republiky, s jejím členstvím v Evropské unii a v NATO. Právě takové pozadí se dalo vycítit ze způsobu, jakým o těchto kauzách informovali ruské provládní média.
Maršál Koněv vs. generál Vlasov
Jak informovali ruská média o kauzách, které v posledních měsících zasáhly do česko-ruských vztahů – o událostech kolem sochy maršála Koněva a o potenciální instalaci památníku vlasovcům?
Popisujíc vývoj na konci druhé světové války v Evropě, prezentovali ruská média vlasovce (tj. vojáky kolaborantské Ruské osvobozenecké armády, ROA) jako spojence nacistického Německa (což opravdu odpovídalo realitě v letech 1942-1944), odmítali přitom jejich podíl na osvobození Prahy v květnu 1945 (což nebyla pravda). Tvrzení o účasti vojáků ROA na osvobození Prahy označovali za mýtus. Podle komentátora státní tiskové agentury RIA se vlasovci na konci války snažili pouze zachránit, případně se se zbraněmi v rukách probít k západním spojencům, proto se někteří z nich dostali do „srážek“ s Němci.
Komentátor RIA Vladimir Kornilov spojil dohromady případ Koněva s případem vlasovců a napsal, že v Praze se rozhodli demontovat památník maršálu Koněvovi a postavit památník „vůdci ruských kolaborantů generálu Vlasovovi“, což vytvářelo dojem, že Pražané se rozhodli vyměnit sochu Koněva za sochu Vlasova. Touto zavádějící a navíc nepravdivou zkratkou (jelikož nejde o demontáž, ale o úvahy o možném přesunu Koněvova sochy z Náměstí interbrigád do jednoho z pražských muzeí, případně do zahradních objektů patřících ministerstvu obrany nebo na území ruské ambasády; a nejde o sochu generála Vlasova, ale o artefakt připomínající účast vojáků ROA na osvobození městské části Řeporyje) chtěla agentura vsugerovat čtenářům myšlenku, že v České republice celoplošně dochází k rehabilitaci nacismu: „Jako obvykle v zemích, které se rozhodly bojovat proti vzpomínce na vítězství, po zničení památek na počest vítězů se nevyhnutelně začíná rehabilitace nacistů a nacistických kolaborantů. Jinak to nebývá. … Takový je nezbytný vzorec: po každém pokusu ponížit, urazit a škrtnout památku sovětských osvoboditelů Evropy od nacismu bude nevyhnutelně následovat rehabilitace nacistických kolaborantů. Pobaltské země a Ukrajina to už zažili. Přišla řada i na Česko.“
Žádné pochybnosti o příčině revize v pohledu Středoevropanů (včetně Čechů) na dějiny druhé světové války neměl lídr Liberálně-demokratické strany Ruska a místopředseda Státní dumy Vladimir Žirinovskij. Ten to pro agenturu RIA „rozbalil“ naplno: „Češi mají v úmyslu zbourat pomníky ruským hrdinům Velké vlastenecké války a postavit pomníky takovým zrádcům, jakým byl Vlasov. To je nechutné. Chybou naší země bylo stažení vojsk z východní Evropy. Zde by se za přítomnosti ruské armády báli dokonce i jen mluvit o darebácích podobných Vlasovovi“. Jinými slovy, pouze díky nepřítomnosti sovětských okupačních vojsk, které musely odejít z Česka a Slovenska po pádu komunismu, si to Češi nyní „dovolují“.
Kde se bere „revize“?
V několika příspěvcích, ve kterých provládní ruská média informovali (buď podrobněji nebo stručněji) o vývoji rusko-českého sporu o okolnostech osvobození Prahy v květnu 1945 („Koněv vs. vlasovci“), jejich autoři zařazovali kauzu do širšího kontextu československo-sovětských vztahů v období komunismu a vnitřního vývoje a zahraniční orientace Československa, respektive České republiky po roce 1989.
Tvrdili, že česká veřejnost je v této otázce rozdělena. Podotýkali, že postoj Ruska podporuje prezident Miloš Zeman a že s ním souhlasí zástupci komunistické strany a strany SPD. Na opačné straně podle nich stojí „radikální čeští nacionalisté“ z „krajně rusofobní“ strany TOP 09 a bývalí disidenti.
Kromě Pavla Novotného, starosty Řeporyjí, jehož ruská média otevřeně zesměšňovali, a starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře, na jehož útočili jako na údajného sympatizanta pronacistických kolaborantů, uváděli Karla Schwarzenberga, o kterém se zmiňovali jako o osobě považující Rusko za „nepřítele“, historika Pavla Žáčka z Ústavu pro studium totalitních režimů, europoslance a „zuřivého antikomunistu a rusofoba“ Jaromíra Štětinu, bývalého českého velvyslance v Rusku (a otce Ondřeje Koláře) Petra Koláře, údajně „známého svými ostrými protiruskými výroky“.
Oficiální deník Státní dumy Rossijskaja gazeta napsal, že TOP 09 „sdružuje občany s krajně pravicovými názory, kteří jsou orientováni výlučně na Západ a vše spojené s Ruskem a socialistickou minulostí jejich státu zavrhují“. Podle novin podpora této strany v posledních letech klesá, což vede k její radikalizaci: údajně „čím slabší jsou pozice ‚zápaďáků‘, tím silnější je jejich protiruská rétorika a činy“.
Sociologické vysvětlení názorového rozdělení české společnosti v otázce interpretace dějin druhé světové války poskytl svým čtenářům informačně-analytický server EurAsia Daily (EADaily.com), který napsal, že protiruské akce nenacházejí výraznější podporu u občanů na českém venkově, kde je slabší podpora „rusofóbních“ stran (TOP 09, ODS, STaN), zatímco v Praze volební podpora takto orientovaných stran přesahuje 50 procent, přičemž „živnou půdou rusofobie jsou tu prosperující obvody – jako například Praha 6“.
Autor komentáře politolog z Ruské státní humanitní univerzity Vadim Truchačev chválí prezidenta Zemana za jeho obhajobu Koněvovy sochy a s povzdechem dodává: „Neštěstí je v tom, že v České republice na rozdíl od Ruska mocenská vertikála funguje špatně a pravomoci místních samospráv jsou příliš velké. “
Minulost v zrcadle současnosti: od listopadu 1989 k soše Koněva
Právě v období eskalující rusko-české „pomníkové“ války publikovali některé provládní média příspěvky věnované 30. výročí listopadu 1989. Co se z nich ruský čtenář mohl dozvědět a jakou souvislost s tím, co se právě odehrává ve vztazích mezi Českem a Ruskem, si v nich mohl najít?
List Izvestija v článku o revoluci 1989 v Československu tvrdil, že „dnes je nad slunce jasné, že k „nenásilné” demontáži sociálně-politických systémů zemí Varšavské smlouvy došlo za velmi aktivní účasti západních zpravodajských služeb, médií a neziskových organizací a s úplným souhlasem tehdejšího sovětského vedení, které se v té době nacházelo v hluboké krizi, v morální a psychologicky bezvýchodné situaci“. Autor příspěvku dodává: „V zemi změněné k nepoznání prozápadní aktivisté sjednocení na ideologické platformě Charty 77 začali obsazovat vedoucí posty v zemi.“
Politolog Truchačev v rozsáhlém příspěvku na Eurasia Daily sice uznává, že ke konci 80. let většina Čechů a Slováků byla nespokojená s komunistickým režimem a že příčiny jeho pádu měli především vnitřní charakter, ale poukazuje na ne méně významný vnější faktor.
Ten podle něj spočíval v masivním zasahování Západu do přípravy a průběhu listopadové revoluce a v lhostejnosti (nebo až zradě) gorbačovského vedení SSSR: „Čím více nás čas odděluje od těchto událostí, tím více se mluví o vnějším vměšování v Československu, o rozhodující roli americké CIA, o zradě Sovětského svazu. … SSSR ponechal své spojence napospas osudu, přesto, že se dalo předejít odchodu České republiky a Slovenska (a dalších zemí regionu) do NATO. “
Autor je přesvědčen, že „bylo možné se dohodnout na podmínkách předání moci. Například tak, že v budoucnosti Československo (respektive Česká republika a Slovensko) nevstoupí do NATO. Nebo, že sovětské jednotky se nestáhnou z Československa někam do ‚otevřeného pole‘, respektive že zůstanou tady ‚pro každý případ‘ na dalších 20 let“.
Esence listopadu 1989 ve zkratce v podání ruského vládního politologa vypadá takto: „Američané sehrály svoji roli při vytváření koordinačních center opozice – OF v Praze a VPN v Bratislavě, které byly přímo financovány Sorosovou nadací a Národní nadací pro demokracii (NED). Lídři studentských a dalších sdružení také udržovali kontakty s americkými a jinými speciálními službami a ačkoli představitelé československé StB o tom jasně věděli, ve skutečnosti nijak tomuto procesu nebránili. Velvyslanectví USA uskutečňovalo ‚výběr‘ kandidátů na pozice budoucích vedoucích představitelů země.“
Podle autora článku „důsledky sametové revoluce je cítit dodnes. Mnozí její účastníci jsou stále naživu, oni (nebo jejich děti) určují českou a slovenskou politiku“ a to tak – a zde přichází pointa pro současnost – že „například, autorem myšlenky přemístění pomníku maršálu Ivanovi Koněvovi v Praze je syn disidenta Petra Koláře Ondřej Kolář“.
Není snad lepšího svědectví než uvedený citát, že rusko-česká „pomníkové válka“ není až tak sporům o minulost, jako spíše zápasem o současnost.
Autor je prezident IVO a hostující expert IWM (Vídeň)
(Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace)