Je známo, že ruské provládní média přinášejí informace o událostech odehrávajících se v jiných zemích optikou jejich souvislostí se vztahy s Ruskem, respektive se Západem, se kterým je ruský stát už déle v konfliktu. Aktivity jednotlivých politických aktérů se zde posuzují podle toho, jak se staví k Rusku a jeho politice, a zda nejsou příliš nakloněni na stranu jeho soupeřů na mezinárodní aréně.
Slovensko v takovém vnímání není žádná výjimka. Spíše naopak, protože místní scéna je z tohoto pohledu rozmanitější než v některých jiných státech, je zde širší výběr politických aktérů s odlišným nastavením vůči Moskvě.
Názorným příkladem použití zmíněné optiky je hodnocení výsledků únorových Slovenských parlamentních voleb ruskými médii. Kontext jejich možného vlivu na politiku Slovenska vůči Rusku se ukázal jako absolutně dominantní.
„Ruská parta“ na Slovensku
V období 2016 – 2020 ruská média vykreslovali pozitivně zejména tři slovenské politiky – premiéry Roberta Fica a Petra Pellegriniho, a předsedu parlamentu Andreje Danka. Všech třech svorně vyzdvihovali za to, že kritizovali sankce, které Západ uvalil na Rusko za jeho agresi proti Ukrajině. Andreje Danka speciálně chválili i za to, že spontánně a zcela otevřeně projevoval sympatie k Rusku a k jeho politickému režimu, a že tento svůj postoj dával najevo poměrně častými návštěvami Moskvy.
Aktivitám předsedy Národní rady během pobytů v Moskvě věnovali ruské oficiální média značnou pozornost. Samotný fakt, že se šéf parlamentu členské země Evropské unie setkává v Rusku s politiky, kteří se nacházejí na sankčním seznamu Unie za aktivní účast na agresi proti Ukrajině (včetně předsedy Státní dumy Vjačeslava Volodina), vyvolával v Moskvě nesmírný obdiv. Ruští hostitelé dávali proto Danka za vzor politikům jiných států.
Vjačeslav Volodin složil Andreji Dankovi velkou poklonu na konferenci o Slovenském národním povstání, uspořádané v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) v listopadu 2019: „Jste odvážný člověk, odlišujete se od mnoha našich [evropských] kolegů, kteří nejenže se vezou s proudem, ale také zradili vzpomínku na své dědy, na jejich minulost “.
Předseda Státní dumy v této souvislosti poukázal na Polsko jako odstrašující případ: vznikla zde údajně „nedůstojná“ situace, dochází „k znesvěcení hrobů [sovětských] vojáků, kteří zemřeli, aby země žila, aby se rodily děti, což svědčí o hluboké krizi, především v myslích politiků “.
Ruská média rády citovaly výroky Andreje Danka o tom, že ruský prezident Putin nemá mezi evropskými politiky soupeře, že na území Slovenska by se nikdy neměly objevit americké vojenské základny a že on, Andrej Danko, bude „vždy bojovat za sblížení EU a Ruské federace, jakož i za zrušení sankcí vůči Rusku, které jsou velkou hloupostí“.
Západ vs. Rusko
Slovensko vykreslovali provládní ruská média jako zemi, ve které probíhá zápas mezi stoupenci těsnější spolupráce s Ruskem (kromě tří již zmíněných zástupců Směru-SD a SNS mezi „přáteli Ruska“ figurovali i někteří další politici, například Ľuboš Blaha, Peter Marček a Anton Hrnko) a zastánci oficiální prozápadní linie, ke kterým zařazovali prezidenta Andreje Kisku a ministra zahraničních věcí Miroslava Lajčáka.
I zvolenou prezidentku Zuzanu Čaputovú ruská média přiřazovaly k šiku prozápadních představitelů. Zahraničně-politický časopis Meždunarodnaja žizň po jejím nástupu do funkce v roce 2019 podotkl, že do Prezidentského paláce Čaputová „přichází z lidsko-právní organizace [VIA IURIS], kterou financují nejen některé NGO patřící Georgeovi Sorosovi, ale také velvyslanectví USA“. Zpočátku ruská média zaznamenali jako určitý – z jejich pohledu – nadějný bod jeden z výroků nové slovenské prezidentky, ve kterém označila Rusko za „důležitého hráče“ na mezinárodní aréně a uvedla, že by bylo dobré mít dobré vztahy s Ruskem. Později si však uvědomili, že hlavní charakteristikou Čaputové je její neochvějná prozápadní orientace, a začali ji opakovaně označovat za „liberálku a Sorosova člověka“, což je v ruském veřejném diskurzu, formovaném do značné míry oficiálními médii, dost diskvalifikujicí prvek.
Celkový dojem, který mohli ruští obyvatelé získat o Slovensku na základě těchto a podobných informací publikovaných v posledních několika letech, byl, že jde o zemi, která se sice v důsledku shody historických okolností ocitla v západních strukturách, ale její obyvatelstvo a skuteční lídři (ne ti, kteří slouží zájmům Západu, ale ti praví představitelé lidu) by se raději přiklonili k Rusku, které je Slovákům kulturně a sociálně blíže. Situace tedy byla při takové definici vcelku příznivá.
Volby jako zlomový bod
Dnes se zdá, že vše je již jinak. Slovenské parlamentní volby koncem února 2020 podle ruských provládních médií znamenaly z pohledu Ruska zásadní zlom. Deník Vzgljad v článku pod výmluvným titulkem Rusko ztratilo dalšího přítele v Evropské unii uvedl: „Řetězec skládající se z protiruských zemí na západních hranicích Ruské federace se rozšířil o další – o Slovensko. Jeho vláda byla v průběhu 15 let jednou z nejvíce ‚rusofilných‘ v EU, což obecně odpovídalo náladám obyčejných Slováků. Docházelo zde k tomu, že šéf místního parlamentu dokonce podpořil návrat Krymu [Rusku]. Teď to tak už nebude – moc v Bratislavě přechází k přívržencům sankcí, USA a NATO“.
Proč došlo k této změně? Protože od moci je definitivně odstaven Robert Fico. Autor článku Dmitrij Bavyrin píše, že skutečným vládcem v zemi byl Robert Fico, „starý přítel, tichý a skromný“. Předseda vlády je na Slovensku opravdovým politickým hráčem, disponujícím na rozdíl od prezidenta silnými mocenskými pravomocemi, proto, píše deník, „přátelský postoj premiéra Fica k Rusku byl (pro Rusko) mnohem cennější než jasný a někdy až výstřední proruský postoj českého prezidenta Zemana“.
Podle deníku, byl Rusku Fico blízký, protože „se mu nelíbily pravidla stanovená v EU, které se týkaly například migrace“, „vůbec nebyl zamilovaný do Ukrajiny a byl naším přirozeným spojencem při obhajobě jazykových práv menšin (v jeho případě slovenské menšiny v Zakarpatí)“.
Jako příklad opravdového rusofilství uvádí deník fakt, že „současný slovenský premiér Peter Pellegrini, nástupce a ‚pravá ruka‘ Fica, odletěl na jednání do Moskvy jen tři dny před volbami“. V důsledku toho všeho „Bratislava byla téměř 15 let považována za jedno z nejvíce promoskevských hlavních měst EU. Jenže víc už nebude. Nedá se sice říci, že je to velká a kritická ztráta, ale je to nepříjemná ztráta pro naši zahraniční politiku. … Součástí ‚moskevského trojského koně v EU‘, kterým liberální média v Evropské unii rady straší čtenáře, zůstávají už jen Maďarsko a Rakousko, v omezené míře Česká republika a starý dobrý Kypr“.
Namísto Směru-SD Roberta Fica, který utrpěl „zdrcující porážku“, k moci tedy přišel Igor Matovič se svým hnutím. Výsledky voleb jsou podle Vzgljadu „skutečným svátkem na ulici rusofobů“. Předsedou vlády bude Matovič, „konfliktní a tvrdý muž“, strana kterého má v programu „odmítnutí zrušení sankcí a normalizace vztahů s Moskvou, jasné zaměření na Brusel jako na hlavní město EU a NATO“. Autor nazývá Matoviče „ukrajinofilem“ a předpovídá, že do vládní koalice vstoupí strana Andreje Kisku, známého svým kritickým vztahem k Rusku. Je jasné, že při takovém rozložení sil a k tomu ještě při prezidentce Čaputové, která je „Sorosovým člověkem“ a považuje politiku Vladimira Putina za „hrozbu nejen pro Slovensko, ale pro celou Evropu“, se od Slovenska už nedá čekat nic dobrého.
Goodbye, družbo?
V komentáři pod názvem Protiruský obrat Slovenska – výsledky voleb předpovídá následky Slovenských voleb 2020 na portálu EurAsia Daily politolog Vadim Truchačev takto: „Moc v zemi se vymění pro Rusko velmi nepříjemným způsobem. Dosud bylo Slovensko považováno za jeden nejvěrnějších států v EU vůči nám. Nyní se však nejen může přidat k aktivním zastáncům sankcí, ale bude se také snažit zabránit výstavbě plynovodu Nord Stream 2“.
Analýza výsledků Slovenských parlamentních voleb v podání EurAsia Daily je následující: blok protiruských stran (OĽaNO, KDH, PS-Spolu, SaS, Za ľudí) získal 55 procent voličských hlasů, blok proruských stran (Směr-SD, SNS, ĽSNS a Vlast) – 32 procent hlasů. Zbývajících 11 procent získali Jsme Rodina a Dobrá volba, strany, které nemají vyhraněný postoj k Rusku. „Celkově jsou výsledky hlasování pro Rusko velmi nepříjemné. V zemi, která je považována za relativně loajální vůči nám, protiruské strany získaly více než polovinu hlasů“.
Příčiny tohoto stavu jsou podle autora vnitřní a vnější. K vnitřním patří zejména chyby, kterých se dopustil vládní a „k Rusku loajální“ Směr-SD. Hlavní vnější příčinu vidí autor v nedostatečné efektivitě ruských aktivit na ovlivňování názorů obyvatel země. „Vliv Ruska v slovanské zemi, kde je mnoho věřících Pravoslavné církve v Česku a na Slovensku, je mimořádně slabý. To, že proruské síly mají vůbec určitou podporu, se děje spíše navzdory nečinnosti Ruska, ne díky jeho aktivitám. Nedá se říci, že se Slovensku u nás vůbec nevěnuje pozornost, ale práce s obyčejnými Slováky, se slovenskou společností, se nevede. Proto nyní máme to, co máme.“
Skepticismu propadl i komentátor Meždunarodnej žizni: „Vývoj událostí, spojený s vypadnutím SNS z parlamentu, která tradičně obhajovala konstruktivní dialog s Ruskem, naznačuje možnou změnu politiky Bratislavy vůči Moskvě. Dosud převážně přátelský stát, který neustále prohlašoval, že je třeba zrušit protiruské sankce a navázat účinnou spolupráci s Ruskou federací v hospodářské oblasti, se může proměnit na pravicově liberální zemi orientovanou výlučně na Západ.“
Autorovi přece jen zůstává špetka naděje. Je spojena s hnutím Borise Kollára: „Jedinými konzervativními zástupci ve vládní garnituře budou centristé ze Jsme rodina, kteří se pravděpodobně budou snažit omezit horlivost liberálů a populistů.“
Závěr
Leccos v zmíněném hodnocení pokulhává a některé tvrzení jsou dost přitažené za vlasy. Ale v hlavním se ruští provládní komentátoři nemýlí – na Slovensku je opravdu dost politiků, kteří sice hovoří o tom, že jejich země patří do Evropy, ale oni osobně se cítí mnohem komfortnější v Moskvě. Ať už pár dní před volbami, nebo během celého volebního období.
Opravdu byly slovenské parlamentní volby 2020 zlomovým bodem, jak píší ruská média? Jak říkají Rusové – „Poživjom, uvidim“ („Požijeme a uvidíme“).
Autor je prezident IVO a hostující expert IWM (Vídeň)
(Příspěvek vznikl v rámci projektu podpořeného Partnerstvím pro otevřené informace)